Třikrát Rakousko 2016
V loňském roce jsme s přáteli nenaplánovali žádnou rozsáhlejší expedici do hor, rozhodli jsme se pro několik kratších akcí v sousedním Rakousku. První z nich se uskutečnila v termínu 2. - 6. 7. 2016 a nazval bych ji Salzkamergut - Hallstatt. Druhou akci se podařilo uskutečnit v termínu 28. - 31. 7. 2016 a bylo to v lezecké oblasti Plombergstein – St. Gilgen. Třetí akce, třešničkou na dortu celé sezóny, byl výstup na Grossglockner cestou Stüdlgratt v termínu 26. – 28. 8. 2016. Podrobněji se o akcích pokusím s mírným odstupem času rozepsat v následujících řádcích.
Salzkamergut – Hallstatt (všechny fotky)
Odjezd z Hranic 2. 7. 2016 v ranních hodinách, cíl Hallstatt, camping Klausner-Höll, kde jsme měli zamluvené ubytování. Vzdálenost 536 km, doba dojezdu asi 6 hodin. Odpoledne okolo 14:00 jsme byli na místě. Krásný kemp, příznivé ceny ubytování (cca 12E na osobu i s poplatky za auto apod.). Klientela 95% Češi, takže si člověk musel dávat pozor na to, co říká, obzvláště při jadrném hodnocení lepých českých děv, a že jich tam bylo!. Rezervace ubytování byla prozíravou volbou, protože do večera byl camp plný. Vzhledem k tomu, že v ČR jsou začátkem července svátky, Rakousko není daleko a oblast plná jezer, hor, lezení a cyklostezek se stává pro naše občany stále oblíbenější, není se čemu divit. Po letech jsem oprášil rodinný retro stan z konce minulého tisíciletí zn. Riviéra, se dvěma ložnicemi a obrovskými prostorami velikosti menšího leteckého hangáru.Je v něm možno postavit stolek, židle, volně se v něm pohybovat a v případě nouze zde umístit i kola, takže o pohodlí jsme měli postaráno. Toho jsme využili hned první večer, kdy se z oblohy spustil krátký, ale vydatný déšť. Tím pádem jsme stihli jen rychlou odpolední koupel v ledovém jezeře a večer jsme strávili spřádáním plánů na další dny. Hned následující den jsme chtěli vylézt obtížnou ferratu na nedaleký Krippenstein, jenže se vyskytl nečekaný problém. Přístup k ní znamenal absolvovat fyzicky i časově náročnou pěší túru, nebo obětovat nekřesťanský balík peněz za lanovku, na kterou se navíc stála nekřesťansky dlouhá fronta. Obojí jsme odmítli a vrátili se do kempu, nedaleko něhož se nachází ferrata Echernwand, kterou jsme si chtěli pošetřit na horší časy. Zde už to bylo bez problémů. Ferrata úžasná, obtížnost přiměřená, z vrcholové vyhlídkové terasy (kam vede m.j. i lanovka) fantastický výhled na jezero i na městečko Hallstatt. Rovněž pivo za odměnu ve vyhlídkové restauraci nám chutnalo. Největší radost ze zdolání ferraty měl Tom, nováček naší výpravy, který o ferratách hodně slyšel, četl a toužil vždy nějakou zdolat. Tímto se mu jeho sen splnil. Sestup dolů po turistické cestě byl rutinní záležitostí. Po obědě následovala tradiční koupel v jezeře, které tentokráte působilo teplejším dojmem než předešlého dne, počasí bylo rovněž přívětivější, takže jsme dali i krátkou opalovačku. Posléze jsme se šli ještě projít do města, jehož historické centrum je nádherné a stojí opravdu za to. Další den jsme naplánovali cyklovýlet. Týden po našem odjezdu se v oblasti měl konat proslulý závod horských kol Salzkamergut trophy. Trasa závodu byla již vyznačena šipkami, což nám trošku usnadnilo orientaci. Absolvovali jsme okruh v okolí Hallstattu s náročným výjezdem k solným dolům, pokračovali jsme stále vzhůru směrem k Dachsteinu až na vrchol Rose Alm s následným dlouhým sjezdem do Gossau. Všechny stezky jsou zde s pevným povrchem a standardně vysypány jemně drceným vápencem. Odtud jsme se již po asfaltové cestě vraceli zpět do Halstattu. Celkem jsme absolvovali asi 50 km v extrémně náročném terénu, kde se kolo díky příkrému stoupání muselo místy opravdu tlačit, takže večerní pivko před stanem jsme si nejen náležitě vychutnali ale určitě i zasloužili. Na příští den jsme naplánovali další ferratu a sice velmi krásnou a vyhledávanou ferratu Drachenwand obtížnosti C nedaleko St. Lorenz poblíž jezera Mondsee. Ferrata byla sice úžasná, ale pozor na davy lidí, kteří ji lezou. Převážná většina z nich byli opět Češi, vesměs nezkušení začátečníci. Je třeba nevyměknout a drze je oblézat, jinak budete čekat nekonečné minuty ve frontách. Tom tak neučinil, takže jsme na něj na vrcholu hodinu čekali. Nicméně přesto si připsal další zářez na pažbě a byl z výstupu nadšen. Rozhledy z vrcholu jsou opět velkolepé. I sestup z vrcholu není příliš nudný, vede žebříky, příkrými stezkami a vodními kaskádami, kde je možno se osvěžit. Odpoledne jsme potom strávili jízdou na kole po stezce okolo jezera, která je docela zajímavá. Den jsme zakončili posezením v cukrárně v městečku Bad Goisern, kde se startuje již zmiňovaný závod Salzkamergut trophy. Následující den, 6.7. jsme sbalili stan, upevnili kola a vydali se na cestu domů. Vše proběhlo bez problémů, v odpoledních hodinách jsme byli zpět v Hranicích. Zážitky jedinečné, vřele doporučuji, v oblasti se nachází vše, co člověk potřebuje ke štěstí: lezení, ferraty, turistika, cyklostezky všech stupňů obtížnosti, koupání v křišťálově čistých jezerech…Pokud navíc vyrazíte s partou dobrých přátel, nedokážu si představit o moc lépe strávený volný čas.
Plombergstein – St. Gilgen (všechny fotky)
Tato akce se uskutečnila od 28. do 31. 7. 2016. Původně jsme v tomto termínu chtěli jet lézt na Dachstein, ale nepříliš příznivá předpověď počasí nás od tohoto plánu odradila, a tak jsme z mnoha možností zvolili oblast Plombergstein. Jak se později ukázalo, zvolili jsme dobře. Odjezd byl opět v ranních rodinách 28.7., vzdálenost 540 km, doba dojezdu asi 6 hodin. Ubytovali jsme se v kempu Eisl v obci Abersee, na břehu jednoho z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších rakouských jezer Wolfgangsee. Opět jsem vzal „retro“ stan Riviéra, který se velmi osvědčil na předchozí akci. Perfekcionista Zbyňa se na něj zpočátku tvářil velmi skepticky a pohrdavě, ale myslím, že s odstupem času jeho kvality ocenil. Na místo jsme původně dojeli jen 3, já Zbyňa a Jirka, o víkendu se k nám přidal ještě Pavel s Jirkou a s nimi přijeli Jirkovi rodiče, takže nás bylo nakonec docela dost. Kemp byl opět zčásti zaplněn českou klientelou, ale tentokráte jen asi z 50%. Zbytek byli národnosti všeho druhu. Po příjezdu, postavení stanu a jídle jsme se celí nedočkaví vydali prozkoumávat místní lezecké možnosti, tolik opěvované na internetu. Nejprve je potřeba se vrátit kousek do městečka St. Gilgen, na jehož okraji v části Pőllach se nachází restaurace Mühlradl. Naproti ní je neplacené parkoviště pro cca 30 aut, které je převážně využíváno horolezci. Odtud je to ke skalám pěšky již jen cca 15 minut. Zmiňovaného dne byly skály vlhké po předchozích deštích, a tak jsme zůstali na okraji sektoru na celkem proschlé skalce s asi 20 cestami obtížnosti okolo 5 UIAA. Tam jsme strávili odpoledne seznámením se s materiálem a rekognoskací terénu na následující dny. Oblast je velmi rozsáhlá, cest je tam spousta, většinou jsou ale vyšší obtížnosti, materiál pevný neoklouzaný vápenec. Naším cílem byly vícedélkové cesty, kterých je tam několik, nejsou příliš náročné a uspokojí každého průměrného lezce. A právě těm jsme se věnovali následující 2 dny. Jedná se o cesty obtížnosti 4-5, skvěle odjištěné, vedoucí v místy až kolmých svazích masivu vypínajícího se nad městečkem St. Gilgen s krásným výhledem na jezero Wolfgangsee. Následující 2 dny jsme denně zdolali asi 4, příliš jsme nespěchali, navíc jsme lezli ve třech, což lehce zpomaluje výstup. Téměř všechny vícedélkové cesty končí na vrcholové plošině, kde se dokonce nachází chata s dřevěnou terasou, ta je však z neznámého důvodu stále zavřená. Nicméně na místních lavičkách se dá posedět a pokochat fantastickým výhledem.Vřele doporučuji přidat do batůžku „vrcholové pivko“. Sestup je nenáročný po lesních pěšinách (stačí sandály), občas opatřenými kovovými schody. Zajímavé vícedélkové cesty jsou u nástupu opatřeny měděnými destičkami s názvem cesty a obtížností, názvy některých cest jsou na skále namalovány barvou. Nepamatuji si všechny, ale lezli jsme cesty jako Aeskulap, JacobsWeg, Dschengeldbuch, Taxus, Juniperus…, vše po krásných madlech a kapsách, obtížnost maximálně 5+ UIAA. Odjištění nadstandardní, stačí pár expresek. Cesty se nacházejí většinou na slunci a jsou hojně prorostlé „zeleninou“, to však není na újmu lezení. Klíčová místa jsou čistá. Při lezení můžete narazit na opravdu velké užovky, jsou sice neškodné, ale pochopitelně lépe je se jim vyhnout. Poslední den, kdy dorazil Pavel s Jirkou, jsme zkoušeli i některé těžší cesty.Mé lezecké umění a schopnosti ovšemkončí okolo 6 UIAA, a cesty vyšší obtížnosti jsou tam opravdu těžké, byť velmi dobře zajištěné. Poslední den Jirku chytly záda, Zbyňa už taky nejevil příliš nadšení pro lezení, tak jsme po dopoledním koupání a povalovačce na pláži sbalili náš obří stan a vyrazili k domovu. Cesta opět bez problému, většina cesty vede po dálnici. Ve večerních hodinách jsme byli doma. Na pohodové lezení, případně i další tradiční aktivity jako je turistika, kolo, koupání, paragliding, ferraty velmi dobrá oblast, nezbývá než doporučit. Jezero je teplé, voda čistá, vhodné i pro rodiny s dětmi.
Grossglockner – Stüdlgrat (všechny fotky)
Již asi 2 roky jsme plánovali výstup na Grossglockner lezeckou cestou Stüdlgrat. Zatím se nám nějak nevešla do termínu, ale den D konečně nastal 26. 8. 2016. Sestava: Michal, Zbyňa a já s Tomem. Michal, Zbyňa a já jsme již takříkajíc zkušení vlci, Tomáš je sice nováček, ale své lezecké kvality ukázal na nějakých těch skalkách a rovněž zdolal již 2 ferraty, takže pro tuto akci byl způsobilý. Sice mě před odjezdem neustále bombardoval upřesňujícími dotazy, obavami, že na to po zhlédnutí asi 50 videínemá, ale nakonec sedí s námi v autě a jedeme směr Lucknerhaus, Rakousko. Vzdálenost: cca 700 km, doba dojezdu cca 8 hodin. Lucknerhaus (1920 m) je restaurace s obřím parkovištěm nad obcí Kals am Grossglockner. Výjezd k ní po horské silnici sice stál nějakých 12E, ale šlapat nahoru pěšky je nereálné, takže rádi přispějeme na rozvoj cestovního ruchu u našich jižních sousedů. Parkoviště je kamenité, vícestupňové, a opravdu obrovské. Dalo by se tam i spát, ale to máme v úmyslu tentokráte poněkud výše. Po příjezdu v odpoledních hodinách balíme těžké batohy (máme v úmyslu spát poblíž chaty Stüdlhütte ve stanech) a vyrážíme. Příjemným překvapením je pro nás možnost nechat si od chaty Lucknerhütte, která je kousek nad parkovištěm vyvézt za poplatek 4E na osobu batohy nahoru na chatu Stüdlhütte (2802 m). Této možnosti okamžitě a rádi využíváme. Výstup na chatu se tedy pro nás stává pohodovou záležitostí a zdoláváme jej podstatně rychleji, než jsme původně předpokládali. Nahoře na chatě si po vyzvednutí batohů stavíme stany, dáváme nezbytné pivko a věnujeme se doplnění kalorií našim tentokrát výjimečně nepříliš vyšťaveným tělesným schránkám. Krásných míst na postavení stanů je zde nadbytek, z chaty na ně není vidět, takže není co řešit. Počasí je naprosto luxusní a tak to má naštěstí zůstat i následující den, kdy plánujeme výstup. Vzhledem k nepříliš vysoké obtížnosti výstupu a dostatečné časové rezervě nevstáváme příliš brzy, k vrcholu se vydáváme s ostatními okolo 5:00. Zhruba hodina je to k nástupu, další asi 3 hodiny na vrchol. Lezeckých dvojic je sice v cestě více, ale naštěstí se netvoří špunty, ti pomalejší nás uznale pouští a tak postupujeme celkem plynule. S Tomem je docela dobrá spolupráce, neustále sice stresuje, že těžká místa teprve přijdou a že na to nebude mít, ale jak se blížíme čím dál více k vrcholu, těžká místa, která má nastudovaná z videí prostě nepřicházejí. Je pravda, že cestou narážíme asi tak na 2-3 lezecky zajímavější úseky, ale nic co by se nedalo v pohodě a v poklidu zvládnout. Michal se Zbyňou se drží kousek za námi, na vrchol Grossglockneru (3798 m) dorážíme za úžasného počasí asi v 9:00. Půl hodiny se věnujeme kochání se fantastickými výhledy, konverzací se spolulezci, focení a konzumaci vrcholového pivního speciálu o objemu 1 litr, který na vrchol obětavě vynesl Zbyňa. Poté se vydáváme na sestup, který je paradoxně zřejmě obtížnější než výstup. Komplikují jej doslova davy vrcholuchtivých lezců, kteří k jeho dosažení využívají přímo pohádkového počasí. Daří se nám je v mezích možností oblézat a asi po hodinovém sestupu jsme u chaty Erzherzog - Johann hütte (3454 m). Odtud následuje již jen rutinní sestup zpět k chatě Stüdlhütte. Po sbalení stanů a nezbytném občerstvení se vydáváme na sestup do doliny, protože bychom se chtěli ještě odpoledne přesunout do campu v Zell am See. Zde bychom chtěli následujícího dne zdolat ferratu Kitzklettersteig v nedaleké soutěsce Kitzlochklamm. Vše se daří podle plánu a tak v 18:00 stavíme stany v campu v Zell am See. Po večerní rozpravě, zhodnocení výstupu a nezbytném doplnění tekutin konzumací několika málo piv uléháme spokojeni ke spánku. Někde však udělali soudruzi z NDR v plánu chybu. Po ranním příjezdu do Kitzlochklammu jsme se dozvěděli, že díky, triatlonu, který se v Zell am see zrovna ten den konal a jehož běh byl veden kvůli zvýšení atraktivity závodu právě touto soutěskou, byla tato pro veřejnost uzavřena. Jako alternativu jsme tedy zvolili odpočinek spojený s koupelí u jezera Mondsee, což byla nakonec taky přijatelná varianta. V průběhu odpoledne jsme se potom přesunuli zpět do Hranic, přes částečný neúspěch maximálně spokojeni.
