Tatry jaro 2006


Tatry jaro 2006
Bylo to 25.května, když jsem seděl s Lukášem v jedné z hranických
hospod a plánoval program na nadcházející víkend.Bylo takové to
klasické jarní počasí,zataženo,občasný deštík, docela teplo, ale na
horách pořád ještě ležely hromady sněhu a právě to bylo impulzem
k myšlence na nějaké stylové zakončení zimní sezony. Nápad
s Vysokýma na sebe nenechal dlouho čekat. Po třech „pěnících“ jsme
domluveni, bohužel pro menší nezdary ve škole si nemůžeme dovolit
absenci a tak termín odjezdu padá na sobotu 3:32 ráno. Poučeni
předchozími nezdary s lyžováním na „těžko“ a tak trochu inspirováni
Messnerem vyrážíme pouze s nejnutnějším vybavením,stejně budeme
spát na chatách…
Kolem půl deváté vycházíme ze Starého Smokovce směr Hrebienok.
Je fakt hnusně. Mírně poprchá a viditelnost je tak 500 metrů. Nikde
ani noha, ale co horší, ani žádná vločka. První lidi potkáváme u mlhou
zahaleného Skalnatého plesa. Zde se objevují první zbytky sněhu,
nicméně i tak poutáme v trenkách a s lyžemi na zádech dost velkou
pozornost.Ani se nedivíme,zdejší stav skialpinistovi opravdu na klidu
nepřidá. Nu co, snad to bude nahoře lepší.A tak se trochu posilněni
čajem začínáme lopotit serpentinami směrem na Svišťovku.Pod
vrcholem míjíme první větší sněhová plata.Na jednom z nich pobíhá
svišť, alespoň někdo. Nahoře docela přituhuje a nepříjemný vítr nás
po chvilce zanáší na severní svahy nad Brnčálkou. Jak mávnutím
kouzelného proutku se objevuje celá dolina i s docela luxusně
vysněženými žlábky a tak bez váhání skáčem do lyžařské výstroje, po
několika hodinách nudy se začíná konečně něco dít.Jedu první, tuto
zimu máme bezmála sedmdesát dní na sněhu a tak si připadáme jako
ryby ve vodě.Nemůžu uvěřit kvalitě sněhu, který, byť skrz naskrz
promočený vodou, neklade takřka žádný odpor.Asi čtyřista metrů pod
vrcholem zastavuji. Je neskutečné ticho.Jen občas ho přeruší pád
kamení, nebo menší odtrh sněhu. Konečně přijíždí Lukáš.V trenkách,
přilbě a na lyžích vypadá opravdu směšně.Směšní, ale šťastní
ukrajujeme jeden oblouk za druhým a ani si nevšímáme, že začíná
opět pršet.Je neskutečné, jak rychle se objevují potůčky vody a
nejrůznější vodopády. Začíná vodní slalom, to tu ještě nebylo.Úplně
promočení dorážíme na chatu pri Zelenom plese. Pořizujeme nějaká
24
fota a pojídáme svačinu za usrkávání zdejšího bezkonkurenčního
čaje.Pak dáme tak hoďku oddych a na doporučení místních vycházíme
hodit nějaké sjezdy do Meděné kotlinky. Zpočátku na lyžích, ale po
chvilce si sklon vynutí použít mačky a cepín.Docela pohodovým
tempem docházíme k takovému úzkému místu, nad kterým se navíc
ztrácí do sněhu asi 15ti metrový vodopád. Nedá se nic dělat,musíme
přes. Někde pod nohama nám hučí kubíky vody a trochu litujeme, že
se nemáme nač navázat.V takových místech člověk rychle zapomene
na nedostatky své fyzičky a tak se v rekordním čase dostáváme o dvě
stě metrů výš, bohužel opět řádně pokropeni, tentokrát vodopádem.
Pokračujme na pásech, dvacet kroků,výdech…dvacet
kroků,výdech…konečně nahoře,sundáváme pásy a valíme
dolů.Dlouhé oblouky. Prostě pecka.
Na chatě zase jíme,sušíme, pak jdeme spát…
Neděle ráno je jak zlý sen. Mraky visí asi ve dvou tisících a posílají
provazy vody.Čekáme. Kapky na hladině plesa tvoří čím dál hustší síť
nesoustředných kružnic a člověku z toho začíná „hrabat“. Přestává nás
to bavit a opouštíme Brnčálku za hustého deště (máme namířeno na
Teryho, tam se rozmyslíme, co dál). Zas to nepříjemné místo. Dýchám
jak lokomotiva a sleduji, jak mi po kapuci stékají kapky. A
najednou,neuvěřitelné.Hledím kolem sebe a pomalu si uvědomuji, že
stojím ve sněhové vánici. Při Baraniem sedle je téměř 20cm prašanu.
Jak v ráji. Chystáme se na sjezd. Mezitím se hodně zhoršila orientace,
ale někde tam pod náma tušíme chatu. Sjezd je jak z freeridového
videa. Najednou nějaká rovinka a..a co tady dělá vodopád? Jedem dál.
Konečně jsme pod hranicí mlhy. Opět prší. Konečně nám to došlo,
stojíme asi 20 minut pod Teryho chatou. Musela být tak nanejvýš
padesát metrů od nás.
To definitivně rozhodlo. Jíme poslední zbytky čokolády a pomalu se
snášíme dolů k vlaku.
S Tatrami se loučíme neutěšeným pohledem na neproniknutelnou
mlhu, která jakoby byla předzvěstí nálady skialpinisty v následující
zimu…
Aleš Frydrych