Peru CHACHANI 2007

Peru CHACHANI  - Jíří Hon (2006)



Prolog ? proč jet do Peru
Peru je typická jihoamerická země, která podněcuje lidskou
představivost jako málokterý stát na světě. Je to země s bohatou
historií, i když mnohdy velmi krutou. Mnoho cestovatelů a i
profesionálních archeologů se snaží odhalit četná tajemství dávných
kultur stejně tak jako nenapravitelní hledači pokladů stále hledají
bájný poklad Inků. Tento poklad je sama tato země s celým kulturním
a přírodním bohatstvím. Nejslavnější a také nejznámější je říše Inků,
ale tento státní útvar byl jen vyvrcholením mnoha předcházejících
předkolumbovských kultur.
Peru je současně i nesmírně bohatá země na rozmanitou přírodu. Přes
vyprahlou poušť se dostanete až k vrcholům nejvyšších tropických
velehor na světě. Z těchto vrcholů se dostanete velmi rychle do
nepředstavitelně rozlehlé amazonské nížiny, která kypí životem.
A k tomu přidejte jednoznačně nejznámější obrázek z Peru, ale i z celé
Jižní Ameriky ? impozantní a až nepochopitelné incké město
MACHU PICCHU a je zcela jasné, že na Vašich toulkách po matičce
Zemi nemůžete tuto zemi opominout.


Tentokráte s dostatečným předstihem před konečným termínem pro
Ročenku 2007 se za jednoho deštivého víkendu v srpnu pouštím do
velmi náročného sepsání našich společných zážitků z třítýdenní cesty
po Peru.
Celou cestu vyprovokovala moje sestřenka Eva Šebestová z Prahy.
Její manžel Jirka je geolog, pracující často ve Střední Americe,
tentokráte v Peru. Před naším příjezdem pobýval v její severní části,
v PIUŘE, což je první město založené dobyvatelem Incké říše
Francisem Pizarem a jeho bandou krvelačných a po zlatu toužících
Španělů.
Náš tým tvořilo 6 osob, již zmiňovaný Jirka s Evou, Zdena
s Robertem a já s Evou. Sešlo se nás zde 5 chemiků (z toho jeden
jaderný) a jeden geolog, jehož místní znalosti a vyjadřovací
schopnosti zaručily podstatný úspěch a hladký průběh naší dovolené.
Nebudu se zde věnovat ani okolnostem, ani zážitky z cesty a po
památkách a krásách Peru, kterých bylo skoro nesčíslně. Přejdu hned
na to nejdůležitější a to v daný okamžik byla cesta na kopec.
Naše cesta na horu začala vlastně už ve městě PUNO na jezeru
TITICACA, kde jsme si objednali u místní cestovky pobyt
v AREQUIPĚ a výlet na pozorování kondorů ve druhém nejhlubším
kaňonu na světě, kaňonu COLCA.
A zde už budou naše zážitky zachyceny chronologicky i s okolnostmi,
které těsně předcházely.

Po návratu z výletu do kaňonu COLCA jsme dostali od našeho šéfa
cestovky pana Marlona doporučení abychom zašli na večeři do
nejprestižnější části města, na náměstí PLAZA DE ARMAS, kde je
jedna restaurace vedle druhé. K turistům vybíhají z jednotlivých
restaurací naháněči nebo i majitelé a zaměstnanci těchto firem a lákají
nás na večeři. My ale jdeme na doporučenou adresu č. 115 a dáváme
si skvělou večeři včetně obvyklého piva, i když je to drahá restaurace.
Já ani na okamžik nezaváhal a zatímco ostatní si dávají již
vyzkoušenou peruánskou klasiku, já zkouším CUY CHACTADO, což
je pečené morče na placičku včetně hlavy a předních řezáků, vše
úhledně naservírováno na talíři. Skvělý zážitek, Eva loudila
ochutnávku a vyjádřila se, že morče bylo dobré, i když poněkud
suché.

V 8 večer jsme opět na
hotelu a domlouváme si
posezení s panem
Marlonem ohledně
dalšího programu. Naši
čtyři společníci mají
zájem o poznání
památek ve městě a
blízkého okolí včetně
ochutnávek místních
specialit a my se
doptáváme na možnost
vyrazit na nějaký kopec,
nejlépe na
šestitisícovku. Po
pětiminutové pauze při
popíjení ?coca tee? se
dovídáme všechny
podrobnosti
následujících dvou dnů.
Každý máme to, po čem
jeho srdce toužilo, i
když v případě Evy
s pochybnostmi, že je tato akce rozumná. O půl deváté jsme už
v cestovce a fasujeme vše potřebné, zejména mačky a cepíny,
pochopitelně i stan, karimatky (2ks/os) a teplý spacák pro mě, Eva
bude spát v našich dvou lehkých cestovních. Večer vše balíme,
protože ráno ještě musíme koupit 8 l vody. Materiál je sice poněkud
omšelý, ale celý tento výlet nás dohromady stál jen 120 USD.

24.5.St
Po dobalení všech potřebných věcí ve skladu cestovní kanceláře
odjíždíme v 8 lidech směr dobrodružství. Cestou se ještě se stavujeme
v obchodě dokoupit koka bombóny proti nepříjemným stavům a
bolestem hlavy (horská nemoc) a potom už následuje více než 3 hod
jízda stále vzhůru s naším bravurním řidičem Alexandrem a dvěma
průvodci, klientů je nás dohromady pět, já s Evou a tři mladí kluci ze
západní Evropy. Asi o půl jedné naše jízda končí ve výšce cca 5000 m
a my opět přebalujeme svá zavazadla.

Je horko, nikde klasicky ani mráček. Po nabalení společných potravin
do základního tábora jdeme asi 2 hodiny do našeho base campu ve
výšce přibližně 5300m. Stavíme svoje stany, ve společném stanu
dostáváme lekci na zítra, mimo jiné se kluci učí obout mačky, což my
máme nacvičeno už z dřívějších akcí na Slovensku a v Alpách. Ihned,
jak se sluníčko schovalo za kopec, je pěkná zima, která se ještě během
večera prohlubovala, ale my šli ještě před setměním spát. Následující
den bude opět z těch delších.

Hvězdy svítí jako pominuté, a venku je i odpovídající teplota, aspoň ?
10 st. Celsia. Naštěstí se zahříváme rychlým pochodem cca 300
výškových metrů vzhůru na sedlo. Zde už je sněhové pole a my při
svitu baterek nasazujeme mačky. Následuje dlouhý traverz vlevo, kdy
těch vystoupaných 300 m opět ztrácíme. Traverz je v jednom místě
poměrně náročný, zledovatělý kus sněhového pole se skalním
hřebínkem, který je nezbytné překonat a to stále ještě jen za světla
našich čelovek. Ještě, že máme nové a velmi spolehlivé. Eva je
v tomto úseku navázána na lano s jedním z průvodců, my ostatní
používáme natažené lano jako zábradlí. Výstup následně vede
suťoviskem stále vzhůru a je vidět, že Evča už nestačí s dechem a
jejímu průvodci se nelíbí, že jdu s nimi a stále ji alespoň slovně
podporuji, aby se dostala co nejvýše. Ale ve výšce asi 5800 m se
obracejí na cestu zpátky a já pospíchám, abych dohnal naše kolegy,
kteří se mi už dost vzdálili. Vzhledem k zimě a nedostatku času ani
nevytahuju foťák, abych zvěčnil třímilionové město AREQUIPU,
nádherně nasvícenou mnoha světly, dost mě to mrzí.
Po půl šesté začíná svítat a před námi je ?už? jenom poslední suťový
výšvih a následuje sněhový hřebínek a sněhový výšvih a ve ¾ na 8
jsme na vrcholu. Společné foto, posílání SMS z vrcholu, něco málo
občerstvení a focení okolních kopců a údolí. Sopka UBINAS dnes má
opět kouřící den. Ale je moc daleko, ohnisko 112 mm na mém
digitálním fotoaparátu Panasonic MDC-LX1 je pro tento případ
nedostatečné.

Chvíli po osmé začínáme scházet a cesta nám už ubíhá podstatně
rychleji až na těch nezbytných 300 m výstupu v šikmém traverzu na
sedlo, který mi dává co proto, i když je ve výšce jen 5300-5600 m.

Na sedle následuje sundáváme mačky a potom už jen zbývá seběhnout
suťový svah a někdy kolem půl 11 docházím jako poslední
z čtyřčlenného vrcholového družstva do base campu. Mám toho
doslova plné zuby a pět minut jen sedím a zírám do prázdna a snažím
se vzchopit, abych začal balit. V 11 odchod a v pravé poledne nás již
opět Alexandro odváží stejným džípem dolů, jakým nás vezl před 24
hodinama nahoru. O půl třetí vracíme půjčené věci v cestovce a za
chvíli se už civilizujeme v hotelu, kde dáváme dlouhou sprchu, která
je nevýslovně příjemná. Posléze se vracejí naši kolegové
z celodenního výletu po okolí města a tak si máme o čem společně
vyprávět.
Protože takovýchto kopců je v okolí města AREQUIPA několik, je
pochopitelné, že by bylo možné za třítýdenní dovolenou pořídit
obdobným způsobem kopců několik a to i v několika různých
oblastech. Stačí se jen k tomuto kroku odhodlat a mít naspořeno cca
60000 Kč na letenku a následný pobyt.

Jiří Hon