Obecné pojmy

 Obecné pojmy:

     Historie vývojový proces v přírodě a společnosti. Je to vědní obor, který nese dva významy, historie jako dění, které proběhlo v minulosti, a historie jako reflexe těchto historických událostí (Bartoš, 2005).
     Horolezectví – dá se hodně zjednodušeně dalo nazvat životní filozofií. Je to vlastně sportovní odvětví a volnočasová aktivita, spojující prvky fyzické zdatnosti, obratnosti         a síly s pobytem v přírodě, pohybem v horách, lezením po skalách, ledu, dobrodružství, vášeň, odvaha, přátelství, spolupráce, snaha o splynutí s přírodou, dosažení vrcholu, prožití něčeho nevšedního, mimořádného, jedinečného. 
     Alpinismus vyjadřuje v podstatě totéž co horolezectví. Tento název pochází z dob rozvoje horolezectví v Evropě, kdy docházelo k masovému dobývání alpských vrcholů.
 
     Horolezecký oddíl, spolek, klub – organizovaná skupina horolezců, jehož činnost podléhá určitým pravidlům a zásadám. Horolezecké oddíly a kluby jsou sdruženy v národních horolezeckých svazech (Dieška, 1989).V České republice je to ČHS.
.
     Bouldering – je lezení po skalách, skalních blocích či balvanech do výšky seskoku.   Při boulderingu není potřeba jištění pomocí horolezeckého lana (Winter, 2004).
 
     Lezení – je pohyb v horském terénus nezbytnou pomocí rukou.Dělí se na několik kategorií podle způsobu lezení a terénu, ve kterém probíhá. Je to skalní lezení, vysokohorská turistika, sportovní lezení, ledovcové lezení a lezení na umělých stěnách (Procházka, 1987).
 
     Hory – Obecně část krajiny přesahující nížinu. Terén, který se zvedá nad okolní krajinou. Skupina hor se nazývá pohoří. Pohoří s vrcholy vyššími než 2500 m se nazývají velehory (Landmann, 2009).
 
     Expedice – putování skupiny horolezců za horolezeckým cílem. S tím souvisí výraz expediční horolezectví, kdy dochází ke zdolání vrcholu postupným budováním výškových táborů.
 
     Skialpinismus – je pohyb na lyžích ve vysokohorském terénu. K této aktivitě              se používají speciální lyže s vázáním umožňujícím zvedání paty. Při stoupání do kopce     se na skluznice nalepují přilnavé tzv. tulení pásy (Hattingh, 1999).                                                                                                                                         
                                                                                                                                                      
     ČHS Český horolezecký svaz. ČHS je občanské sdružení, které sdružuje horolezce, sportovní lezce a skialpinisty. ČHS v současné podobě vznikl v roce 1993 osamostatněním České části  horolezecké sekce Československého svazu tělesné výchovy. ČHS má nyní asi 10 tisíc členů, z nichž naprostá většina je sdružena v oddílech, kterých je více než 500 (Procházka, 2007).
 
     KČT – byl založen vroce 1888, skupinou vlastenců okolo Vojty Náprstka. Dnes má necelých 40 tisíc členů, z toho téměř čtvrtinu mládeže. Členové KČT organizují každoročně přes tisíc akcí určených pro členy klubu i neorganizované zájemce o všechny druhy turistiky - pěší, cyklo, lyžařskou a vodní turistiku, mototuristiku, speleoturistiku, vysokohorskou turistiku, turistiku zdravotně postižených a nejnověji i hipoturistiku. Turistické oddíly mládeže jsou sdruženy do Asociace TOM (Dieška, 1989).
 
     JAMES – Spolek Tatranských horolezců, obdoba ČHS, založený v roce 1921 (Dieška, 1989).
 
     ČSTV – Český svaz tělesné výchovy. Vznikl v roce 1990 z Československého svazu tělesné výchovy, jehož součástí byla rovněž horolezecká sekce. Je to dobrovolné sdružení sportovních, tělovýchovných a turistických svazů (Procházka, 2007).
 
     UIAA – Union Internationale des Associations ďAlpinisme, Mezinárodní unie horolezeckých svazů. Orgán, který sdružuje a řídí horolezecké svazy a aktivity v celém světě. Zkratka rovněž označuje nejrozšířenější horolezeckou klasifikaci (Dieška, 1989).
 
     OVK SM – Oblastní vrcholová komise Severní Moravy. Jedná se o správní orgán podléhající ČHS, jehož úkolem je dohlížet, regulovat a schvalovat dění na horolezeckých terénech na území Severní Moravy. Současným předsedou je Jiří Babača, horolezec, který má klíčový podíl na přejištění cest a oživení horolezecké činnosti právě na Hranicku (Procházka, 2007).
 
     Horolezecký průvodce – je popis lezeckých cest příslušné lezecké oblasti s označením názvu cest, autorů cest a jejich obtížnosti. Tištěný bývá nejčastěji v knižní podobě. V současné době je možno najít většinu horolezeckých průvodců v elektronické podobě    na internetu.
 
     Horolezecká klasifikace – je stupnice, která označuje a tím charakterizuje obtížnost lezecké cesty či výstupu. Klasifikace jsou rozděleny většinou podle materiálu na kterém       se cesta nachází a dále podle země, ve které vznikla. V jednotlivých zemích odráží stupnice často místní podmínky, specifika a tradice. Nejpoužívanější horolezecké klasifikace jsou: UIAA, Francie, USA, Velká Británie, Německo a Austrálie (Ballu, 1997).
 
     Ledovec – vzniká dlouhodobým hromaděním neroztátého sněhu. Postupem času            se tlakem z firnového sněhu stává kompaktní led. Ledovec stéká z vrcholů a svahů hor          do údolí tzv. ledovcovými splazy. Čelo ledovce, tzv. ledovcová moréna v údolí odtává. Pohybem ledovec praská a vytvářejí se ledovcové trhliny, které mohou být při pohybu osob na ledovci velmi nebezpečné (Landmann, 2009).
 
     Vápenec – Jedná se o sedimentární horninu, která vznikla ze zvápenatělých skeletů vodních živočichů. Podléhá snadno erozi působením vody a reakcí s oxidem uhličitým         ve vzduchu. Jedná se o poměrně měkký materiál. Zvláštní formou vápence je dolomit. V České republice se vápenec vyskytuje hlavně v okolí Prahy (Srbsko), na Jižní Moravě (Pálava, Moravský Kras) a na Severní Moravě (Štramberk). V Evropě jsou nejznámější vápencové lezecké lokality v Julských a Rakouských Alpách a Italských Dolomitech (Lomnický, 1960).
 
     Rula – Rula je hornina vzniklá metamorfózou z kterékoliv jiné horniny. Rula vzniklá z vyvřelin je ortorula, ze sedimentů pararula. Vyniká pevností a tvrdostí, velmi snadno však zvětrává.V České republice se vyskytuje na Liberecku, Českomoravské vrchovině                  a na Severní Moravě v Jeseníkách (Lomnický, 1960).
 
     Pískovec – je zpevněná usazená hornina. Mívá různou strukturu a tvar, podle způsobu     a období vzniku. Snadno se drolí a zvětrává. Pískovec zajišťuje výborné možnosti lezení      na tření a četné spáry umožňují zakládání jistících pomůcek, hlavně smyček. V České republice jsou nejznámější pískovcové oblasti Český ráj, Adršpach a Labské pískovce,         ve světě Německo, Anglie, pískovcové věže v amerických pouštích nebo třeba v Jižní Africe či v australských Modrých horách (Lomnický, 1960).
 
     Žula je vyvřelá hlubinná hornina, složené z křemene, živce a slídy. Má hrubou zrnitou strukturu. Poskytuje dobrou možnost lezení na tření a díky četnosti spár i dobré možnosti jištění. V České republice se vyskytuje hlavně v Jizerských horách, ve světě jsou to Vysoké Tatry na Slovensku, centrální Alpy, Skandinávie (Lomnický, 1960).
 
     Výstup  –  uskutečněná horolezecká cesta, dosažení vrcholu, na skále či v horách.
 
     Sestup – přesun z vrcholu po jeho dosažení do výchozího bodu. U lezecké cesty            na cvičných skalách většinou slaněním, u delších výstupů v horách sestup chodeckým terénem, lezeckou cestou nejnižší obtížnosti, nebo rovněž slaněním.
 
     Prvovýstup – první zdolání hory, lezecké cesty. Lezecké cesty se dělají zásadně zespodu. Na cvičných skalách prvovýstupce cestu osadí jisticími prostředky, navrhne klasifikaci a má právo ji pojmenovat. Uskutečnění prvovýstupu oznámí správci skal.
 
     Hřeben – Úzký skalní, sněhový nebo ledový hřbet. Na menším skalním útesu se tímto termínem označuje strmý a úzký okraj (Hattingh, 1999).                                                                                                                                         
 
     Vrchol – nejvyšší bod hory, skalní věže nebo stěny.
 
     Věž, skalní věž – samostatně stojící úzká, vysoká skála. Více věží pohromadě tvoří tzv. skalní město. U nás jsou velmi známé skalní města Prachovské, Hruboskalské, Teplicko-Adršpašské, České Švýcarsko a Labské pískovce, na které v sousedním Německu navazuje rozsáhlá oblast Saské Švýcarsko (Procházka, 1987).
 
      Skalní plotna – část skalní stěny nebo hory, většinou téměř plochá a hladká. Klade velké nároky na kvalitu lezecké obuvi a na techniku lezení (Procházka, 1987).
 
     Spára – vertikální, nebo horizontální trhlina ve skále.Jsou ideální k výstupu na skalní věž či k postupu skalní stěnou. Poskytují dostatek možností k jištění, převážně zakládání smyček, či jiných umělých jistících pomůcek. K lezení ve spárách se používají specifické lezecké techniky. Příliš široká spára se nazývá komín (Procházka, 1987).
 
     Převis – skalní útvar, vyčnívající ze skalní stěny, nebo přesahující přes skalní hřeben. Klade velké nároky na fyzickou sílu a techniku horolezce při jeho zdolávání (Procházka, 1987).
 
     Stup, chyt – výstupek či výčnělek ve skále, který se používá k postupu ve stěně              či na skále. Pokud se používá k uchopení rukama, jedná se o chyt, pokud k postavení nohou, je to stup (Procházka, 1979).
 
     Morál – slangový horolezecký výraz. Jedná se o odvahu prvolezce při vyvádění cesty překonat nejištěný úsek cesty k prvnímu jištění, nebo mezi jednotlivými jistícími body (Procházka, 1979).
Místopis a zeměpisné názvy:
 
     Hranice – průmyslové město ležící v Moravské Bráně v okrese Přerov na středním toku řeky Bečvy. V současné době má asi 20 000 obyvatel (Nebeský, 2007).
 
     Lipník nad Bečvou – historické město ležící v Moravské bráně v okrese Přerov nedaleko od Hranic. V současné době má asi 15 000 obyvatel (Černý, 1985).
 
     Týn nad Bečvou – obec ležící nedaleko Lipníka nad Bečvou v okrese Přerov.Nad obcí se na kopci tyčí známý středověký hrad Helfštýn, na svazích pod hradem se nacházejí skalní plotny, které slouží jako cvičný horolezecký terén.
 
     Hluzov – obec nedaleko města Hranic. Na okraji obce se nachází bývalý vápencový lom, který nyní slouží jako cvičný horolezecký terén.
 
     Potštát – město ležící 8 km severně od Hranic v Oderských vrších. Nedaleko            Potštátu se nachází Potštátské skalní město, kde jsou cvičné horolezecké terény.
 
     Bečva – řeka, pramenící v Beskydech, protékající z větší části Moravskou bránou. Vlévá se do řeky Moravy u Tovačova na Střední Moravě (Nebeský, 2007).
 
     Vysoké Tatry – žulové pohoří na východním Slovensku. Hojně využívané k horolezecké činnosti i k rekreaci. Nejvyšší hora je Gerlachovský štít 2655 m. Další významné vrcholy: Lomnický štít 2633 m, Ĺadový štít 2627 m, Pyšný štít 2621 m
(Jeřábek, 2005).
 
     Kavkaz – pohoří na hranici Ruska a Gruzie. Odděluje Evropu od Asie. Dělí                  se na Velký a Malý Kavkaz. Hojně využívané k horolezecké činnosti a turistice. Rozsáhlé oblasti Kavkazu jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora je Elbrus 5642 m. Další významné vrcholy: Dych-Tau 5203 m, Šchara 5201 m, Kazbek 5033 m (Šlégl, 2005).
 
     Alpy – rozsáhlé pohoří táhnoucí se napříč jižní částí Evropského kontinentu. Východní, vápencová část Alp zabírá část území Slovinska, Itálie a Rakouska. Západní, převážně žulová část Alp, potom část území Švýcarska, Itálie, Německa a Francie. Některé oblasti Alp jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora je Mont Blanc 4807 m. Další významné vrcholy: Dufourspitze 4603 m, Lyskamm 4527 m, Weisshorn 4505 m, Matterhorn 4478 m, Eiger 3970 m (Šlégl, 2005).
 
     Himaláje – nejvyšší pohoří na světě. Rozkládá se na území Číny, Pákistánu, Nepálu Indie a Bhútánu. Nachází se zde 10 ze 14 vrcholů vyšších než 8000 m. Toto pohoří každoročně přitahuje množství horolezců z celého světa. Většinou se jedná o velké expedice. Horolezectví a s ním spojený turistický ruch jsou významným zdrojem obživy pro místní obyvatelstvo. Rozsáhlé oblasti Himalájí jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora, která je zároveň i nejvyšší horou světa je Mount Everest 8848 m (Šlégl, 2005).
 
     Český ráj – rozsáhlá pískovcová oblast ve východních Čechách. Pískovcové skály     zde tvoří skalní města. Nejznámější jsou Prachovské a Hruboskalské. Horolezecká činnost zde má dlouholetou tradici. Kromě horolezecké činnosti je zde velmi rozšířen turistický ruch (Kunský, 1974).
 
     Labské Pískovce – rozsáhlá pískovcová oblast v Severních Čechách. V údolí kolem řeky Labe od Děčína po hraniční obec Hřensko se rozkládá oblast zvaná Labské pískovce. Okolo obcí Tisá a Ostrov až po hranice s Německem je to soustava skalních měst           pod názvem České Švýcarsko, která pokračuje na Německém území pod názvem Saské Švýcarsko (Dieška, 1989).
 
     Adršpach – pod tímto obecným názvem se skrývározsáhlá pískovcová oblast v severovýchodních Čechách. Nejvýznamnější jsou Teplicko-Adršpašké skály, Křížový vrch, Broumovské stěny a Ostaš (Dieška, 1989).
 
Horolezecký materiál:
 
     Horolezecké lano – základní nezbytná pomůcka horolezce. Lana rozeznáváme statická a dynamická. V současné době se k lezení používají lana dynamická, statická se uplatňují při tahání materiálu a při výškových nebo jiných pracích. Lano se skládá z duše spletené z pružných vláken a z pleteného obalu. Lana bývají nejrůznějších délek a průměru, podle účelu, ke kterému se používá (Procházka, 1979).
 
     Karabina – jisticí kovová pomůcka podlouhlého nebo oválného tvaru opatřena otvíracím mechanismem. Karabiny vynikají velkou pevností, vyrábějí se v nejrůznějších velikostech a tvarech. Dělíme je na dva základní druhy, s pojistným zámkem a bez zámku (Procházka,  1979).
 
     Smyčka – je kulatá nebo plochá část nylonového materiálu či lana. Používají                se k jištění kolem výstupků a hrotů, zakládají se do spár a skalních dutin nebo se provazují skalními otvory, zvanými „hodiny“. Nejvíce se používají při jištění na pískovci.
  
     Expreska – jsou dvě karabiny spojené krátkou sešitou plochou nylonovou smyčkou. Používají se proto, aby se lano nevysmeklo z jednoduché karabiny zapnuté do jisticího bodu.
 
     Skoba – kovová pomůcka s okem, určená k zajištění horolezce na skále. Zatlouká        se do spár a používá se jako pevný jistící bod. Skoby se vyrábějí různých tvarů, podle druhu skalního materiálu, pro který jsou určeny. Ledovcové skoby mají tvar dutého šroubu s kovovým okem. Zavrtávají se do ledu (Procházka, 1979).
 
     Horolezecký úvazek – je vyroben z textilních nebo nylonových materiálů, slouží k zajištění horolezce při pádu. Existuje několik druhů úvazků, např. pro děti a mládež           se používá celotělový úvaz, většina horolezců používá sedací úvazek, obecně nazývaný „sedák“. Rozepínací pas a nohavičky sedacího úvazku jsou díky své variabilitě velmi vhodné do vysokohorského terénu (Winter, 2004).
 
     Slaňovací osma – kovová součást horolezeckého vybavení. Jak vyplývá z názvu,        má tvar osmičky s větším a menším okem. Původně byla určena pouze pro sestupy, používá  se rovněž jako jistící pomůcka (Procházka, 1987).
 
     Lezačky – speciálníobuv, určená k lezení na skalách a umělých stěnách. Kvůli              co nejsilnějšímu tření a co největší citlivosti nohou se nosí lezačky o číslo až o dvě menší, než je běžná velikost. Existuje velké množství výrobců a tím pádem i druhů a modelů lezaček. Liší se tvarem, podle druhu a obtížnosti lezeckého terénu, pro který jsou určeny (Winter, 2004). 
 
     Stoupací železa – známější jsou pod názvem mačky. Jsou to kovové rámy opatřené svislými nebo vodorovnými hroty, které se připínají pomocí řemínků či speciálního rychloupínacího systému na horolezecké boty. Slouží k usnadnění pohybu po ledovci,           nebo k lezení v ledu (Procházka, 1979).
 
     Cepín – je víceúčelová kovová pomůcka při lezení ve sněhu a ledu. Cepíny dělíme        na dlouhé chodecké a krátké technické. Dlouhé se používají k udržení rovnováhy při chůzi, jako pomůcka při brždění pádu nebo jako jistící pomůcka. Krátké cepíny se používají          pro lezení na strmých nebo kolmých ledových stěnách (Procházka, 1979).