Obecné pojmy
Obecné pojmy:
Historie – vývojový proces v přírodě a společnosti. Je to vědní obor, který nese dva významy, historie jako dění, které proběhlo v minulosti, a historie jako reflexe těchto historických událostí (Bartoš, 2005).
Horolezectví – dá se hodně zjednodušeně dalo nazvat životní filozofií. Je to vlastně sportovní odvětví a volnočasová aktivita, spojující prvky fyzické zdatnosti, obratnosti a síly s pobytem v přírodě, pohybem v horách, lezením po skalách, ledu, dobrodružství, vášeň, odvaha, přátelství, spolupráce, snaha o splynutí s přírodou, dosažení vrcholu, prožití něčeho nevšedního, mimořádného, jedinečného.
Alpinismus – vyjadřuje v podstatě totéž co horolezectví. Tento název pochází z dob rozvoje horolezectví v Evropě, kdy docházelo k masovému dobývání alpských vrcholů.
Horolezecký oddíl, spolek, klub – organizovaná skupina horolezců, jehož činnost podléhá určitým pravidlům a zásadám. Horolezecké oddíly a kluby jsou sdruženy v národních horolezeckých svazech (Dieška, 1989).V České republice je to ČHS.
.
Bouldering – je lezení po skalách, skalních blocích či balvanech do výšky seskoku. Při boulderingu není potřeba jištění pomocí horolezeckého lana (Winter, 2004).
Lezení – je pohyb v horském terénus nezbytnou pomocí rukou.Dělí se na několik kategorií podle způsobu lezení a terénu, ve kterém probíhá. Je to skalní lezení, vysokohorská turistika, sportovní lezení, ledovcové lezení a lezení na umělých stěnách (Procházka, 1987).
Hory – Obecně část krajiny přesahující nížinu. Terén, který se zvedá nad okolní krajinou. Skupina hor se nazývá pohoří. Pohoří s vrcholy vyššími než 2500 m se nazývají velehory (Landmann, 2009).
Expedice – putování skupiny horolezců za horolezeckým cílem. S tím souvisí výraz expediční horolezectví, kdy dochází ke zdolání vrcholu postupným budováním výškových táborů.
Skialpinismus – je pohyb na lyžích ve vysokohorském terénu. K této aktivitě se používají speciální lyže s vázáním umožňujícím zvedání paty. Při stoupání do kopce se na skluznice nalepují přilnavé tzv. tulení pásy (Hattingh, 1999).
ČHS – Český horolezecký svaz. ČHS je občanské sdružení, které sdružuje horolezce, sportovní lezce a skialpinisty. ČHS v současné podobě vznikl v roce 1993 osamostatněním České části horolezecké sekce Československého svazu tělesné výchovy. ČHS má nyní asi 10 tisíc členů, z nichž naprostá většina je sdružena v oddílech, kterých je více než 500 (Procházka, 2007).
KČT – byl založen vroce 1888, skupinou vlastenců okolo Vojty Náprstka. Dnes má necelých 40 tisíc členů, z toho téměř čtvrtinu mládeže. Členové KČT organizují každoročně přes tisíc akcí určených pro členy klubu i neorganizované zájemce o všechny druhy turistiky - pěší, cyklo, lyžařskou a vodní turistiku, mototuristiku, speleoturistiku, vysokohorskou turistiku, turistiku zdravotně postižených a nejnověji i hipoturistiku. Turistické oddíly mládeže jsou sdruženy do Asociace TOM (Dieška, 1989).
JAMES – Spolek Tatranských horolezců, obdoba ČHS, založený v roce 1921 (Dieška, 1989).
ČSTV – Český svaz tělesné výchovy. Vznikl v roce 1990 z Československého svazu tělesné výchovy, jehož součástí byla rovněž horolezecká sekce. Je to dobrovolné sdružení sportovních, tělovýchovných a turistických svazů (Procházka, 2007).
UIAA – Union Internationale des Associations ďAlpinisme, Mezinárodní unie horolezeckých svazů. Orgán, který sdružuje a řídí horolezecké svazy a aktivity v celém světě. Zkratka rovněž označuje nejrozšířenější horolezeckou klasifikaci (Dieška, 1989).
OVK SM – Oblastní vrcholová komise Severní Moravy. Jedná se o správní orgán podléhající ČHS, jehož úkolem je dohlížet, regulovat a schvalovat dění na horolezeckých terénech na území Severní Moravy. Současným předsedou je Jiří Babača, horolezec, který má klíčový podíl na přejištění cest a oživení horolezecké činnosti právě na Hranicku (Procházka, 2007).
Horolezecký průvodce – je popis lezeckých cest příslušné lezecké oblasti s označením názvu cest, autorů cest a jejich obtížnosti. Tištěný bývá nejčastěji v knižní podobě. V současné době je možno najít většinu horolezeckých průvodců v elektronické podobě na internetu.
Horolezecká klasifikace – je stupnice, která označuje a tím charakterizuje obtížnost lezecké cesty či výstupu. Klasifikace jsou rozděleny většinou podle materiálu na kterém se cesta nachází a dále podle země, ve které vznikla. V jednotlivých zemích odráží stupnice často místní podmínky, specifika a tradice. Nejpoužívanější horolezecké klasifikace jsou: UIAA, Francie, USA, Velká Británie, Německo a Austrálie (Ballu, 1997).
Ledovec – vzniká dlouhodobým hromaděním neroztátého sněhu. Postupem času se tlakem z firnového sněhu stává kompaktní led. Ledovec stéká z vrcholů a svahů hor do údolí tzv. ledovcovými splazy. Čelo ledovce, tzv. ledovcová moréna v údolí odtává. Pohybem ledovec praská a vytvářejí se ledovcové trhliny, které mohou být při pohybu osob na ledovci velmi nebezpečné (Landmann, 2009).
Vápenec – Jedná se o sedimentární horninu, která vznikla ze zvápenatělých skeletů vodních živočichů. Podléhá snadno erozi působením vody a reakcí s oxidem uhličitým ve vzduchu. Jedná se o poměrně měkký materiál. Zvláštní formou vápence je dolomit. V České republice se vápenec vyskytuje hlavně v okolí Prahy (Srbsko), na Jižní Moravě (Pálava, Moravský Kras) a na Severní Moravě (Štramberk). V Evropě jsou nejznámější vápencové lezecké lokality v Julských a Rakouských Alpách a Italských Dolomitech (Lomnický, 1960).
Rula – Rula je hornina vzniklá metamorfózou z kterékoliv jiné horniny. Rula vzniklá z vyvřelin je ortorula, ze sedimentů pararula. Vyniká pevností a tvrdostí, velmi snadno však zvětrává.V České republice se vyskytuje na Liberecku, Českomoravské vrchovině a na Severní Moravě v Jeseníkách (Lomnický, 1960).
Pískovec – je zpevněná usazená hornina. Mívá různou strukturu a tvar, podle způsobu a období vzniku. Snadno se drolí a zvětrává. Pískovec zajišťuje výborné možnosti lezení na tření a četné spáry umožňují zakládání jistících pomůcek, hlavně smyček. V České republice jsou nejznámější pískovcové oblasti Český ráj, Adršpach a Labské pískovce, ve světě Německo, Anglie, pískovcové věže v amerických pouštích nebo třeba v Jižní Africe či v australských Modrých horách (Lomnický, 1960).
Žula – je vyvřelá hlubinná hornina, složené z křemene, živce a slídy. Má hrubou zrnitou strukturu. Poskytuje dobrou možnost lezení na tření a díky četnosti spár i dobré možnosti jištění. V České republice se vyskytuje hlavně v Jizerských horách, ve světě jsou to Vysoké Tatry na Slovensku, centrální Alpy, Skandinávie (Lomnický, 1960).
Výstup – uskutečněná horolezecká cesta, dosažení vrcholu, na skále či v horách.
Sestup – přesun z vrcholu po jeho dosažení do výchozího bodu. U lezecké cesty na cvičných skalách většinou slaněním, u delších výstupů v horách sestup chodeckým terénem, lezeckou cestou nejnižší obtížnosti, nebo rovněž slaněním.
Prvovýstup – první zdolání hory, lezecké cesty. Lezecké cesty se dělají zásadně zespodu. Na cvičných skalách prvovýstupce cestu osadí jisticími prostředky, navrhne klasifikaci a má právo ji pojmenovat. Uskutečnění prvovýstupu oznámí správci skal.
Hřeben – Úzký skalní, sněhový nebo ledový hřbet. Na menším skalním útesu se tímto termínem označuje strmý a úzký okraj (Hattingh, 1999).
Vrchol – nejvyšší bod hory, skalní věže nebo stěny.
Věž, skalní věž – samostatně stojící úzká, vysoká skála. Více věží pohromadě tvoří tzv. skalní město. U nás jsou velmi známé skalní města Prachovské, Hruboskalské, Teplicko-Adršpašské, České Švýcarsko a Labské pískovce, na které v sousedním Německu navazuje rozsáhlá oblast Saské Švýcarsko (Procházka, 1987).
Skalní plotna – část skalní stěny nebo hory, většinou téměř plochá a hladká. Klade velké nároky na kvalitu lezecké obuvi a na techniku lezení (Procházka, 1987).
Spára – vertikální, nebo horizontální trhlina ve skále.Jsou ideální k výstupu na skalní věž či k postupu skalní stěnou. Poskytují dostatek možností k jištění, převážně zakládání smyček, či jiných umělých jistících pomůcek. K lezení ve spárách se používají specifické lezecké techniky. Příliš široká spára se nazývá komín (Procházka, 1987).
Převis – skalní útvar, vyčnívající ze skalní stěny, nebo přesahující přes skalní hřeben. Klade velké nároky na fyzickou sílu a techniku horolezce při jeho zdolávání (Procházka, 1987).
Stup, chyt – výstupek či výčnělek ve skále, který se používá k postupu ve stěně či na skále. Pokud se používá k uchopení rukama, jedná se o chyt, pokud k postavení nohou, je to stup (Procházka, 1979).
Morál – slangový horolezecký výraz. Jedná se o odvahu prvolezce při vyvádění cesty překonat nejištěný úsek cesty k prvnímu jištění, nebo mezi jednotlivými jistícími body (Procházka, 1979).
v Místopis a zeměpisné názvy:
Hranice – průmyslové město ležící v Moravské Bráně v okrese Přerov na středním toku řeky Bečvy. V současné době má asi 20 000 obyvatel (Nebeský, 2007).
Lipník nad Bečvou – historické město ležící v Moravské bráně v okrese Přerov nedaleko od Hranic. V současné době má asi 15 000 obyvatel (Černý, 1985).
Týn nad Bečvou – obec ležící nedaleko Lipníka nad Bečvou v okrese Přerov.Nad obcí se na kopci tyčí známý středověký hrad Helfštýn, na svazích pod hradem se nacházejí skalní plotny, které slouží jako cvičný horolezecký terén.
Hluzov – obec nedaleko města Hranic. Na okraji obce se nachází bývalý vápencový lom, který nyní slouží jako cvičný horolezecký terén.
Potštát – město ležící 8 km severně od Hranic v Oderských vrších. Nedaleko Potštátu se nachází Potštátské skalní město, kde jsou cvičné horolezecké terény.
Bečva – řeka, pramenící v Beskydech, protékající z větší části Moravskou bránou. Vlévá se do řeky Moravy u Tovačova na Střední Moravě (Nebeský, 2007).
Vysoké Tatry – žulové pohoří na východním Slovensku. Hojně využívané k horolezecké činnosti i k rekreaci. Nejvyšší hora je Gerlachovský štít 2655 m. Další významné vrcholy: Lomnický štít 2633 m, Ĺadový štít 2627 m, Pyšný štít 2621 m
(Jeřábek, 2005).
Kavkaz – pohoří na hranici Ruska a Gruzie. Odděluje Evropu od Asie. Dělí se na Velký a Malý Kavkaz. Hojně využívané k horolezecké činnosti a turistice. Rozsáhlé oblasti Kavkazu jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora je Elbrus 5642 m. Další významné vrcholy: Dych-Tau 5203 m, Šchara 5201 m, Kazbek 5033 m (Šlégl, 2005).
Alpy – rozsáhlé pohoří táhnoucí se napříč jižní částí Evropského kontinentu. Východní, vápencová část Alp zabírá část území Slovinska, Itálie a Rakouska. Západní, převážně žulová část Alp, potom část území Švýcarska, Itálie, Německa a Francie. Některé oblasti Alp jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora je Mont Blanc 4807 m. Další významné vrcholy: Dufourspitze 4603 m, Lyskamm 4527 m, Weisshorn 4505 m, Matterhorn 4478 m, Eiger 3970 m (Šlégl, 2005).
Himaláje – nejvyšší pohoří na světě. Rozkládá se na území Číny, Pákistánu, Nepálu Indie a Bhútánu. Nachází se zde 10 ze 14 vrcholů vyšších než 8000 m. Toto pohoří každoročně přitahuje množství horolezců z celého světa. Většinou se jedná o velké expedice. Horolezectví a s ním spojený turistický ruch jsou významným zdrojem obživy pro místní obyvatelstvo. Rozsáhlé oblasti Himalájí jsou trvale zaledněny. Nejvyšší hora, která je zároveň i nejvyšší horou světa je Mount Everest 8848 m (Šlégl, 2005).
Český ráj – rozsáhlá pískovcová oblast ve východních Čechách. Pískovcové skály zde tvoří skalní města. Nejznámější jsou Prachovské a Hruboskalské. Horolezecká činnost zde má dlouholetou tradici. Kromě horolezecké činnosti je zde velmi rozšířen turistický ruch (Kunský, 1974).
Labské Pískovce – rozsáhlá pískovcová oblast v Severních Čechách. V údolí kolem řeky Labe od Děčína po hraniční obec Hřensko se rozkládá oblast zvaná Labské pískovce. Okolo obcí Tisá a Ostrov až po hranice s Německem je to soustava skalních měst pod názvem České Švýcarsko, která pokračuje na Německém území pod názvem Saské Švýcarsko (Dieška, 1989).
Adršpach – pod tímto obecným názvem se skrývározsáhlá pískovcová oblast v severovýchodních Čechách. Nejvýznamnější jsou Teplicko-Adršpašké skály, Křížový vrch, Broumovské stěny a Ostaš (Dieška, 1989).
v Horolezecký materiál:
Horolezecké lano – základní nezbytná pomůcka horolezce. Lana rozeznáváme statická a dynamická. V současné době se k lezení používají lana dynamická, statická se uplatňují při tahání materiálu a při výškových nebo jiných pracích. Lano se skládá z duše spletené z pružných vláken a z pleteného obalu. Lana bývají nejrůznějších délek a průměru, podle účelu, ke kterému se používá (Procházka, 1979).
Karabina – jisticí kovová pomůcka podlouhlého nebo oválného tvaru opatřena otvíracím mechanismem. Karabiny vynikají velkou pevností, vyrábějí se v nejrůznějších velikostech a tvarech. Dělíme je na dva základní druhy, s pojistným zámkem a bez zámku (Procházka, 1979).
Smyčka – je kulatá nebo plochá část nylonového materiálu či lana. Používají se k jištění kolem výstupků a hrotů, zakládají se do spár a skalních dutin nebo se provazují skalními otvory, zvanými „hodiny“. Nejvíce se používají při jištění na pískovci.
Expreska – jsou dvě karabiny spojené krátkou sešitou plochou nylonovou smyčkou. Používají se proto, aby se lano nevysmeklo z jednoduché karabiny zapnuté do jisticího bodu.
Skoba – kovová pomůcka s okem, určená k zajištění horolezce na skále. Zatlouká se do spár a používá se jako pevný jistící bod. Skoby se vyrábějí různých tvarů, podle druhu skalního materiálu, pro který jsou určeny. Ledovcové skoby mají tvar dutého šroubu s kovovým okem. Zavrtávají se do ledu (Procházka, 1979).
Horolezecký úvazek – je vyroben z textilních nebo nylonových materiálů, slouží k zajištění horolezce při pádu. Existuje několik druhů úvazků, např. pro děti a mládež se používá celotělový úvaz, většina horolezců používá sedací úvazek, obecně nazývaný „sedák“. Rozepínací pas a nohavičky sedacího úvazku jsou díky své variabilitě velmi vhodné do vysokohorského terénu (Winter, 2004).
Slaňovací osma – kovová součást horolezeckého vybavení. Jak vyplývá z názvu, má tvar osmičky s větším a menším okem. Původně byla určena pouze pro sestupy, používá se rovněž jako jistící pomůcka (Procházka, 1987).
Lezačky – speciálníobuv, určená k lezení na skalách a umělých stěnách. Kvůli co nejsilnějšímu tření a co největší citlivosti nohou se nosí lezačky o číslo až o dvě menší, než je běžná velikost. Existuje velké množství výrobců a tím pádem i druhů a modelů lezaček. Liší se tvarem, podle druhu a obtížnosti lezeckého terénu, pro který jsou určeny (Winter, 2004).
Stoupací železa – známější jsou pod názvem mačky. Jsou to kovové rámy opatřené svislými nebo vodorovnými hroty, které se připínají pomocí řemínků či speciálního rychloupínacího systému na horolezecké boty. Slouží k usnadnění pohybu po ledovci, nebo k lezení v ledu (Procházka, 1979).
Cepín – je víceúčelová kovová pomůcka při lezení ve sněhu a ledu. Cepíny dělíme na dlouhé chodecké a krátké technické. Dlouhé se používají k udržení rovnováhy při chůzi, jako pomůcka při brždění pádu nebo jako jistící pomůcka. Krátké cepíny se používají pro lezení na strmých nebo kolmých ledových stěnách (Procházka, 1979).