Nepál 2011

Nepál 2011

 

 

 

Himaláje – trek kolem Manaslu a Annapuren 8.10.-7.11.2011

 

 

Část první

Jak to všechno začalo - plány, cesta a Kathmandu 8.-10.10.

 

 

Motto: Když jednou poznáš Nepál, musíš se sem vrátit

 

Musím se kát a sypat si hlavu popelem, že jsem už delší dobu nenapsal článek do naší oddílové ročenky. Ale bylo to dáno shodou okolností a mou přirozenou leností. Hlavní důvod ale byl ten, že v roce 2010 jsme odjeli na měsíc na Nový Zéland, ale když Vám cestovní kancelář všechno předem zařídí, tak vlastně ani není o čem psát…

Ale že to trvalo. Celých 15 let. Pozvání přišlo ještě v roce 2010, na vánoce a nedalo mně to spát. Někdy v únoru jsem přepočítal vlastní kasičku a zjistil, že výlet a jeho platby jsem schopen zvládnout, a šel se podívat na internet na ceny letenek. Daly se pořídit už od cca 21 tis Kč, což mě potěšilo a začal jsem se taktně vyptávat mojí ženy Evy, co ona na to. Odpovědi zpočátku nebyly nijak povzbudivé a já navíc měl ještě nabídku na léto od Pavla s Olgou na lezeckou výpravu na Spantik a Nanga Parbat, což bylo nesmírně lákavé. Ale nepodlehl jsem tomuto snu (jako před časem Mount Everestu) s tím, že už jsem na vysoký kopec lezl sám v roce 1996 a nyní chci výlet do Nepálu absolvovat se svou ženou. V jedné slabé chvíli slíbila, že pojede a taky dala podmínky, že ji budu trénovat. Ale zkuste trénovat ženu, když nechce nebo aspoň ne tak, jak je potřeba (sportovní tréningový deníček se zápisy aktivit a následné vyhodnocení zátěžových testů…). Nevadí. Když toto ženy odmítají, tak je třeba koupit letenky a to naše něžné a hlavně spořivé ženušky donutí k akci. V březnu kupuji letenky včetně pojištění pro případ zdravotních problémů a současně trénuji se ženou na společných výletech (byla jich celá řada, v zimě týden na běžkách, cyklo i pěších výletů skoro nepočítaně, ten poslední, zátěžový, se uskutečnil 10 dní před odletem – přechod hřebene Nízkých Tater. Poslední den, kdy jsme sestupovali opět k našemu autu zaparkovanému u hotelu Ďumbier v ústí Svatojánské doliny z útulny Ďurková jsem sliboval, že nic horšího než tento 9 hodinový pochod nás nečeká…). Sliby se slibují…

Současně s tímto tréninkem se řeší složení týmu a co podnikneme za výlet, případně výlety (moje žena nemá ráda termín „výlet“, když je nucena 3 týdny chodit s batohem na zádech..). Z počátku jsme tři (my dva a naše kamarádka Šárka v současné době pracující v KTM), ale někdy v květnu se k nám přidávají ještě naši mladí známí Renata a Martin Stillerovi. Martina jsme poznali už v roce 2005 na zájezdu do Norska. Alespoň se náš tým s průměrným věkem cca 53 let omladil na lépe vypadajících 45 let. Během jarních měsíců se ustálil, mimo termín daný již dříve zakoupením letenek, i program. Po studiu informací z http://www.hedvabnastezka.cz/ a http://www.velehory.cz/zeme/himalaj-1 se rozhodujeme na spojení dvou treků – kolem dvou osmitisícovek - Manaslu a Annapuren. Chtěli jsme maximálně rozumně využít 30 denní vízum pobytem především na horách a vyzkoušet si dlouhodobou zátěž našich tělesných schránek více než třítýdenním putováním himalájskou krajinou. Užili jsme si jí vrchovatou měrou. Náš rozpočet je (mimo letenky) cca 1000 USD na osobu a tak si můžeme mimo 40 USD za vízum objednat i let z plánovaného konce našeho putování (Jomosomu) do Pokhary (méně než 100 USD). Rozhodování o zakoupení této letenky byla nejvíce diskutovaná záležitost, stejně jako jestli si najmeme mimo „povinného“ průvodce i jednoho nebo dva nosiče. Týden před odletem máme vše odsouhlaseno a naše představa (dána do jisté míry nepřesnými nebo i neúplnými informacemi) je následující: na náročnější první trek kolem Manaslu si vezmeme průvodce a 2 nosiče a až budeme 14 denním pochodem adaptovaní a „zocelení“, tak si „užijeme“ druhé části výletu sami, bez průvodcovských služeb a nesení části našich věcí nosiči. Že to nakonec dopadlo poněkud jinak, bylo dáno našimi nabytými zkušenostmi z první části treku.

 

Na první část cesty (s třemi batohy o celkové váze cca 53 kg tramvají z našeho domova ve Výškovicích do Svinova na nádraží) odjíždíme dne 8. října v 7.20 a po relativně snesitelné cestě (v porovnání s loňskou cestou na Nový Zéland) přes Miláno a dále přes Dillí s AIR India se následující den ocitáme s 2 hodinovým zpožděním v Kathmandu (dále jen KTM), kde na nás už netrpělivě čekají ostatní účastníci zájezdu.

 

Jedeme se ubytovat do soukromí (část Budačok v blízkosti Swayambhu), do domu, kde sídlí katolická charita, starající se o sirotky z předchozích bojů mezi vládními vojsky a povstalci – maoisty. Jejich symbolů (u nás nechvalně známých z let minulých…) byla cestou (hlavně na treku kolem Manaslu) k vidění spousta. Protože jsme měli zpoždění a ještě jsme vystáli další, asi 2 hod frontu na vstupní vízum, jsem přesvědčen, že nám nevyjde setkání s Olgou, ženou mého dlouholetého spolulezce Zdeňka Hrubého, která přiletěla do Nepálu o pár hodin dříve. Dali jsme si sraz v Thamelu v hospodě u Toma a Jerryho a k údivu všech zúčastněných se i opravdu scházíme, i když o něco později. Po zažehnání velké žízně z cesty jdeme ale ještě ukojit hlad do tibetské restaurace (k „Tibeťanovi“) a dáváme si každý podle své chuti nějaké dobré jídlo. Zapíjím stylově pivem Everest (tato značka zde v roce 1996 nebyla, vznikla údajně až při oslavách 50. výročí vystoupení prvních lidí na vrchol Mount Everestu.

 

Další den jde Šárka ještě do práce a my dospáváme včerejší náročný a hlavně dlouhý den a srovnáváme si (aspoň částečně) svoje biologické hodiny. Z našeho pohodlného bydlení se vypravujeme skoro v poledne a jdeme pěšky na jednu z hlavních památek a atrakcí pro turisty, kteří jsou první den v Nepálu a to obvykle právě zde, v KTM. Po dlouhých letech opět vidím Swayambhu, hlavní budhistickou památku ve městě. Potom opět pěšky procházíme městem až do turisticky atraktivního Thamelu, kde jsme domluveni na 15 hod v místní cestovní agentuře Kathmandu Gest Hause. Šéfem této cestovní kanceláře je poměrně mladý Nepálec Abhi, se kterým jsme (Šárka) komunikovali ve stádiu příprav našeho výletu (abhi@himalayanencounters.com). Asi po dvou hodinách uzavíráme smluvní vztah, vyřizujeme všechny náležitosti následujících dní a hlavně platíme v hotovosti všechny dříve dohodnuté služby. Náš průvodce už byl při tomto aktu a zdál se nám všem pohodový a příjemný, což se nám v následujících dnech i potvrdilo.  Večer přebalujeme, pár věcí necháváme v našem ubytování a jdeme spát opět až kolem půlnoci.

 

 

Část druhá

Trek kolem Manaslu 11.10. - 23.10.

 

Vstáváme už před pátou a chvíli po půl sedmé odjíždíme i s našim průvodcem Ramem (48 let) a nosiči Laxmim (oba bez mailové adresy) a Kedarem (Shrestha.Kedar@ymail.com) (27 a 22 let) autobusem do nástupního místa našeho putování, do Arughat Bazaru. Kvalita autobusu odpovídá celkovému stupni vývoje Nepálu a cesta nás opravdu nadchla, ale i vyčerpala. Ze začátku se jelo ještě i po asfaltové silnici, i když ani tato nesnesla srovnání s našimi silnicemi 2. kategorie. A co teprve, když se sjelo z hlavní cesty a vjelo se na tu vedlejší. To se děly věci. Ještě jsme zkrátka nebyli dostatečně adaptovaní. Nejprve jedeme do kopce, potom opět do hlubokého údolí a to se ještě znovu opakuje. Ani jsem se nesnažil najít si tuto část cesty na mapě Nepálu. V podvečer se po vysilujícím boji o přežití vykulíme rádi na konci cesty v Arughat Bazaru, nahodíme si naše „drahé miláčky“ na záda a jdeme asi půl hodiny k policejní stanici, kde Ram potvrzuje bez naší přítomnosti povinné papíry, které byly zajištěny již v KTM (tzv. permity na oba treky).

 

Potom asi za necelou další půlhodinu docházíme před slušně vypadající hotýlek. Ubytování, první sprcha ve vlažné vodě, kterou zde, ve výšce 500 m n.m. ohřívá jen teplý vzduch a následuje dobrá, nyní už vegetariánská večeře. Takové budou ještě minimálně dalších 14 dní. Večer máme informační breefing, na kterém domlouváme, že využijeme další den ráno ještě možnost svézt se terénním vozem nějakých 10 km údolím proti toku řeky Budhi Gandaki. Dobrá myšlenka. Máme sice dva nosiče (Ram si nese jen svoje věci), ti nesou každý cca 20-25 kg, tak na každého z nás ještě zbývá tolik, že to na zádech není vůbec příjemné (viz náš průměrný věk). Ten můj má odhadem 20 kg a jen vzpomínám na staré časy, kdy jsem na Špicberkách nebo v Grónsku v letech 1994 a 1995 začínal na váze 35 kg a to jsem na Špicberkách ještě nesl pušku na ochranu proti ledním medvědům. Vůbec to nechápu. Jedeme jeepem asi dvojnásobnou rychlostí než jdou pěší chodci, ale ti zase nejsou blokovaní auty, které místy zcela uzavřely průjezd a zablokovaly cestu nahoru i dolů. V obci Soti Khola končí naše jízda touto poslední „cestou necestou“. Zažíváme i náročné brodění přes všude přítomné přítoky z levé strany, kdy se až tají dech. V tomto okamžiku je třeba vyzdvihnout umění místních řidičů, kteří své stroje zvládají více než skvěle, přímo mistrovsky. Řidiči zde určitě neřeší, jakou mají euronormu na emise, ale jen to, aby dojeli na místo určení. A to se jim i daří. Většina nákladních aut a autobusů je indické provenience (firma TATA) a terénní vozy jsou pak téměř výhradně značky TOYOTA. Náhon na všechna čtyři kola není v těchto krajích přepychem, ale naprostou nutností.

 

Další dny jsou si podobné jako vejce vejci. Vstáváme kolem 6. hod ranní, v sedm je snídaně a kolem 8. vycházíme s tím, že na oběd (polévka nebo něco jiného z místní nabídky) máme 1-2 hod přestávku a následuje pochod do 16-17 hod. V šest večer je tma jako v ranci a to už jsme vždy okoupaní, posléze už jen umytí v ledové vodě a čekáme obvykle 1-2 hod na objednanou večeři. Po krátké poradě, co budeme podnikat další den (tedy kam máme dojít a jak dlouho to asi bude trvat…) jdeme obvykle (kostky ani další karetní hry se moc neuchytily) už na tvrdé lože. Postele jsou většinou jedinou výbavou místních pokojů (nikdy jsme neleželi na zemi), ale bohužel jejich součástí je většinou jen 5 cm vysoký molitan a to našim tělesným schránkám (té mé určitě), zhýčkaným z našich domovů 20-30 cm matracemi opravdu nestačí. Já osobně to řeším tak, že si do spacáku vždy dávám svoje „drtičky mrazu“ (flísové rukavice). Takže otlačeniny kyčelních kloubů udržuji ještě pod hodnotou jejich nenávratného zničení. Při vzpomínce na školní klasiku – lože Záhořovo…jsem rád za každé nové ráno, kdy se raději už kolem šesté hodiny skulím z postele jen proto, abych tam už nemusel déle ležet.

Cesta vede stále stejným údolím, chvíli stoupáme, chvíli klesáme. I když je absolutní převýšení mezi dvěma noclehy jen 300-500 m, myslím, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu, že minimální reálné převýšení bylo ve výši cca 800-1200 m denně. Důležitá rada, kterou nám Ram dal k dobru hned první den byla, že když jdou osli, muly nebo koně, vždy mají přednost a pochodující turista musí uhnout vždy ke svahu, zastavit se a pokračovat až stádo přejde. Je pravda, že zde to, co neodnesou zvířata (nebo v malé míře nepřepraví helikoptéra), musí odnést na vlastních hřbetech místní lidé. Někdy nám tato situace zaváněla středověkem. Naši nosiči, kteří měli tak do 60 kg živé váhy, nesli 20 kg batohy (možná, že ze začátku i 25 kg), ale my aspoň nesli srovnatelné váhy. Pánové kolem 20 a děvčata v rozmezí 10-15 kg. Ale to, co jsme někdy viděli (a bohužel to byli i Češi), že si zaplatili každý svého osobního nosiče, který nesl těch 20-25 kg a turista si vykračoval s baťůžkem obsahujícím jen svačinku, foťák nebo kameru a něco na oblečení. Na druhou stranu i já uvažoval o najmutí místních nosičů jako nejlepší alternativě dát jim práci a tím i výdělek. Ale určitě ne za cenu toho, abych měl a nebo mohl mít pocit, že místní zneužívám. A to už vůbec nemluvím o výpravách s plným servisem, kterých jsme viděli opravdu hodně, kdy se kolem dvojice točí 5-6 nosičů, kteří vše chystají v předstihu pro své bílé „sahiby“. Na to opravdu nejsem zvyklý.

 

Dny míjejí a dříve vlažná voda z natažených hadic se postupně ochlazuje a nakonec to komplexní mytí už vůbec není tak příjemné jako v prvních dnech. Má to ale i jednu výhodu. Nejsem klasickým milovníkem piva a i doma vždy, když je to možné, sáhnu po vypocení na výletech nebo práci na zahradě po bezalkoholickém Birelu, abych „zůstal ve hře“. V prvních dnech pochodu jsem se potil tak, že jsem musel zahánět žízeň místními, velmi drahými a pochopitelně, že alkoholickými pivy (Everest, Ghorka, Sant Miguel a Tuborg).

 

Postupně procházíme řadou obcí velmi obdobného vzhledu a v paměti už zůstaly jen ty, ve kterých jsme spali. Lapubesi (880m), Dobhan (1070m), Deng (1860m), Namrung (2540m), Samagaun (3390m) a konečně vytoužené Samdo, což byla poslední celoročně obývaná obec v údolí (3690m). Zajímavou zkušenost jsme udělali v obci Deng, kde nás ubytovali v novostavbě, která byla ještě ve stádiu dokončování. Vše probíhalo jako obvykle, jen jsme navíc poprvé uvařili kaši, kterou snědl skoro z poloviny syn majitele. Ani jsme při tom nemuseli mluvit. Jedl, až se mu dělaly za ušima boule. Ráno, když jsme obdrželi prostřednictvím Rama účet, tak se nám protočily panenky a po nabrání dechu jsme se začali radit, jak budeme reagovat. Zaplatit nebo nezaplatit požadovanou částku, která byla více než zlodějská a pan majitel si účtoval i pobyt v jídelní místnosti a celou večeři pro 5 lidí, i když jsme večeřeli jen 3. Martin je náš vyjednávač a vyjednávání zahajuje velmi vstřícným kompromisním návrhem, který ale majitel zcela odmítá. Včera večer nás lákal k ubytování nízkou cenou a dnes ráno nám naúčtoval proti včerejší domluvě i vyšší částku za vlastní ubytování. Nakonec majitel (částečně i na nátlak místních, kteří se přidali do diskuse) ustoupil ze svého požadavku, ale přesto jsme mu zaplatili (náš vstřícný návrh) stále podstatně více než bylo obvyklé a než jaké služby jsme dostali. Dohodli jsme si s Ramem, který byť s rozpaky a nesouhlasem zaplatil za sebe a za nosiče požadovanou částku hned ráno, jasný postup, aby se tato situace už neopakovala. Nabyli jsme přesvědčení, že si zde někdo z místních uvědomil, že může na turistech něco trhnout, ale narazil…

 

Po příchodu do Samda máme pocit, že jsme se zbytečně honili bez dne volna a odpočinku, ale zase jsme se konečně dostali do horského prostředí a utekli jsme z nepříjemně teplého a vlhkého počasí.

Vynechali jsme sice možnost podívat se v rámci aklimatizace do základního tábora pod Manaslu, ale měli jsme ambicióznější plán, dostat se v rámci aklimatizace na hranici s Tibetem (5098 m), alias Čínou.

Tuto možnost jsme probírali se šéfem cestovky Abhim už ve stádiu plánování, ale ani on nevěděl, jak se vyrovnat s naším požadavkem a Ram s touto možností vystoupit na sedlo celou dobu našeho pochodu pracoval s nejvyšší opatrností, moc se mu do toho nechtělo…Ale nakonec volný den využíváme k aklimatizaci a jdeme námi zamýšleným směrem. Bohužel vycházíme až v 8 ráno s tím, že nám Ram sdělil svůj postoj (stále ještě spíše negativní), že se ve 12 hod otočíme, abychom nepřišli příliš pozdě zpět do Samda a abychom si následující den opravdu před přechodem sedla odpočinuli. Jdeme nahoru za krásného počasí úžasnou velehorskou krajinou a i když mám stále pocit, že jdeme jinou cestou a jinam, než jsme chtěli, přesto beze slova reptání následuji včetně ostatních Rama, který včera cestu probíral s místními, v jeho postupu vzhůru. Kolem kalné ledovcové řeky docházíme k dvěma kmenům ležícím přes vodu a dostáváme se do krásné dolinky plné kamenných pozůstatků pasteveckých aktivit. Nyní je už Ram vpředu a zdá se, že změnil názor, protože v poledne neotočil, ale za to vyrazil svým stabilně rychlým tempem vzhůru. Chvíli jsem lavíroval jako na sopce Chachani (6075m) v Peru mezi čelní skupinou a ostatními, ale nakonec jsem se rozhodl (po odložení pití a nějakého občerstvení pro Evu, měli jsme společně jen jeden batoh) a vyrazil jsem stíhat Rama. Povedlo se, dohnal jsem ho, chce jít už jen kousek nahoru, ale nakonec ještě 3x posunuje termín. V 13.10 se zastavuji, abych se příliš nevzdálil od ostatních. Ram ale stále stoupá vzhůru na sedlo, kam došel asi v 13.30. Až jsme se na sestupu opět všichni sešli, tak nám nadšeně ukazoval fotky pořízené vlastním mobilem s patníkem s kótou 5 098 m jako důkazem, že byl až na sedle. Jeho nadšení pochopitelně více než rozumím a jsem i rád, že jsme v něm zažehli takovou ctižádost. Naši nosiči totiž raději zůstali v Samdo a odpočívali. Do místa našeho ubytování jsme sice dorazili až při setmění, ale vůbec to nevadilo.

 

Sedlo je pochopitelně pro běžné turisty zakázaným přechodem do Číny (cedule v angličtině v Samdo), ale jinak zde panuje dost čilý ruch.

Tibeťané mají dokonce bezvízový pohraniční styk s tím, že jejich jačí karavany přivážejí z nepálské strany sušený jačí trus jako zdroj tradičního paliva. Tak tomu říkám udržitelný rozvoj v místních podmínkách. Dobytek spase zelenou trávu narostlou za monzunových dešťů, potom se živí zbytky z polních zemědělských prací a co se vykálí, pohnojí místní políčka a louky a navíc se místní přebytky použijí u soukmenovců, bydlících na opačné straně hranice k topení.

Další den se nám poněkud zamlžilo a tak v den odpočinku vyhecuji na výlet jen Evu se Šárkou. Moje ambice jsou sice podstatně vyšší, ale nakonec docházíme alespoň k modlitebním praporkům na úbočí kopce nad Samdo ve výšce asi 4000 m.

 

Odpoledne se už významně zatáhlo a spadly i první sněhové vločky. Zima je jak v lednici. Předpokládal jsem, že je to automaticky povel shůry k tomu, že máme další den volno k odpočinku, ale mýlil jsem se a při večeři nám bylo sděleno, že brzy (přesněji řečeno velmi brzy) ráno půjdeme nahoru. Budeme se muset nějak vyrovnat s nepřízní počasí, která je navíc ještě umocněna nemožností přespat v posledním místě k tomu určeném. Na 3 dny staré informaci, že se na Dharmasale (4600 m) nedá přespat, protože je z nějakých finančních dohadování mezi místními zavřena, se nic nezměnilo. Je tam prý sice postaven nějaký stan na přespání, ale naši nosiči na přenocování za těchto podmínek nejsou vybaveni, nemají spacáky. Pro jistotu si bereme půl tablety Diluranu proti výškové nemoci, ale mělo to za následek, že jsme se v noci moc nevyspali, protože tahle tabletka organismus silně odvodňuje.

Vzpomněl jsem si na text Jitky Jakešové, který jsem si našel na internetu, která popisovala své zážitky z přechodu sedla v listopadu roku 2005. Psala, že přechod sedla bez přespání v oblasti Dharmasaly by byl heroickým výkonem a že měli problém s aklimatizací a se sněhem.

Vstáváme před půl třetí a po třetí (díky frontě na jediné WC) odcházíme za drobného sněžení ve světle našich čelovek vzhůru směr Dharmasla, kam dorážíme chvíli po sedmé, ale po rychlém občerstvení ještě před půl osmou vyrážíme opět do mlhy a sněžení vzhůru.

 

Zkrátím popis našeho trápení. Zima, fučí, stále nejasno, kde a hlavně kdy se objeví sedlo. Kolem desáté docházíme ke kamennému objektu, v němž jsme byli naposledy alespoň trošku v závětří. Pijeme ještě teplý čaj, jíme drobnosti a vycházíme vybojovat sedlo. To se ale povedlo až v 13.20. Asi 8 let stará mapa uváděla jeho nadmořskou výšku 4900 m, ale nové mapy se shodovaly na 5100 m. Skutečnost, že jsem rozlil všem poslední zbytky už sotva vlažného čaje a udělal pár snímků z tohoto místa, jsem odnesl zmrzlými prsty, což mě trápilo ještě hodně dlouhou dobu na sestupu ze sedla.

 

Že se cestou nikomu nic nestalo, bylo opravdu úžasné. Představa jen vymknutého kotníku kohokoli z nás byla hodně nepříjemná (což se na nepříliš dobrém chodníku mezi kameny s 10-15 cm vrstvou sněhu mohlo stát komukoli). Mrzly mně nohy i v mých letních pohorách, ale jak si to „užili“ naši nosiči, kteří měli jen „botasky“, nechci ani vědět. Jsou to hodně tvrdí hoši. Ale je fakt, že takové vybavení všech nosičů, co jsme potkali, bylo převažující. Sestup se dost táhnul, děvčata šla poměrně pomalu, ale naštěstí bezpečně. O půl čtvrté na uklouzaný svah vykouklo sluníčko a my se rázem začali pěkně potit.

Alespoň jsme vyhřáli svoje staré kosti. Sestupovali jsme po levé hraně boční morény ledovce. Cesta se zdála být nekonečná, zvláště když jsme zůstali s Evou na chvostu. Před šestou večer jsme byli nuceni opět vytáhnout čelovky. Ram nás naštěstí jako správný vůdce čekal ještě před setměním a závěr jsme vybojovali za jeho asistence. Posledních 5-10 min nám dokonce přišli nosiči naproti a vzali nám batohy. Ta úleva byla neskutečně příjemná. Po 16 hodinách jsme toho měli opravdu dost, naštěstí čaj s následnou večeří nám v Bimtangu zvedl náladu.

Bimtang (3590 m) je vlastně jen pár domečků z kamene na louce pod boční morénou ledovce s přítomností místních jen na turistickou sezónu.

 

Žije se zde jen pro turisty, ale v zimě se tyto objekty neprovozují. Snažím si představit podmínky zimního přechodu během ledna nebo února…raději to nechtít zažít. Ubytování bylo i v hlavní turistické sezoně více než skromné a v naší místnosti se třemi postelemi je současně i sklad dřeva pro kuchyň. Ať už byl důvod jakýkoli, tak tato noc byla jednoznačně nejchladnější nocí z celého pobytu. Postel byla klasicky tvrdá, do místnosti foukalo a vstát se mi tentokráte výjimečně podařilo až po osmé ráno, když naše dočasné kamenné domovy ozářilo po studené noci teplé ranní slunce.

Vše bylo pokryté popraškem sněhu a já konečně uviděl, kudy jsme večer šli. Nevím proč, měl jsem pocit, že jsme šli lesem, ale na planině nebyl ani jediný strom. V této výšce ještě nerostly. Zajímavé mámení smyslů…Díky stavu, v jakém jsme včera večer došli, bylo jasné, že se potřebujeme trochu vzpamatovat před další cestou.

Užili jsme si volného dne podle svých představ a místních možností. K uspokojení mých dnešních ambicí stačilo opravdu málo. Stačilo mi vylézt asi 3x na boční morénu a nafotit tu nádheru kolem a taky trochu toho života místních lidí mezi kamennými příbytky, když si Tibeťanky myly svoje krásné dlouhé vlasy. Snad si aspoň ohřály hrnek vody.

Svou hygienu jsem si odbyl u kohoutku s ledovou vodou od půl pasu nahoru a od kolen dolů a choulostivé partie jsem si omyl v soukromí tajícím sněhem na vršku morény. Největší nepříjemností v Bimtamgu bylo, že zde nebylo použitelné WC a tak každý chodil se svou běžnou lidskou potřebou na morénu, případně za větší kameny na jejím svahu. Snad místním „zlatokopům“ brzy dojde, že vybudování WC je pro stále narůstající počet turistů naprosto nezbytné.

 

Další den už vycházíme až po deváté, ale dnes to nebyla chyba našeho pozdního vstávání, ale chyba ve zpožděné snídani. Sotva jsme opustili hranu ledovcové morény, ihned se krajina mění a my se dostáváme do lesa a některé stromy jsou opravdu unikátní kousky. I když to nejsou sekvoje, tak průměr některých kmenů dosahuje i 2 m. Rychle ztrácíme výšku a odpoledne se dostáváme už na celoročně obydlená území. Docházíme do Tilje (2300m) a Ram nám sděluje, že musíme čekat na majitele nejlepšího hotelu v obci, protože se podrobuje lékařské prohlídce, kterou organizuje Nepálec narozený ve zdejší obci. Vystudoval na lékaře v USA a nyní se vrátil i s kolegy a snaží se dostat místní do kondice…Reklama umístěná na fasádě hotelu, láká turisty mimo jiné také na čistou toaletu a koupelnu, ale realita byla poněkud jiná. My se jen usmáli, o čistotě toalety by se dalo více než pochybovat. Ale jako bonus nám byl donesen kyblík horké vody. Musel stačit pro všechny. Do prvního poschodí už netekla ani studená voda, ale na ulici z kohoutku ano, tak vlastně žádný problém ani nevznikl.

 

Večer máme slavnostní večeři, jako obvykle objednanou a servírovanou pomocí nosičů a potom se plánuje a účtuje. Na základě demokratického hlasování jsme se dohodli, že zkusíme koupit služby našich nosičů na další část treku kolem Annapuren, i když s tím původně náš plán nepočítal. Mimo pár musli tyčinek už toho na jídlo moc nemáme, přesto by propuštění nosičů znamenalo velké snížení naší pohody na cestě. Protože Eva a Renča si už chtěly další cestu vychutnat a nemuset už nést ani těch 10 kg na zádech, tak jsme si služby našich obou nosičů koupili (8 dní za 320 USD nebo 240 EUR za oba dva). Šárka se už adaptovala a nesla si na dalším pochodu téměř vše sama. Je pravda, že si už na skromný život v Nepálu zvykla a měla méně věcí než my ostatní

 

 

Část třetí

Trek kolem Annapuren 24.10-31.10.

 

Ram ráno brzy odchází, my až kolem 9 a za 1.5 hod jsme, po přechodu mostu, v novém údolí, údolí Annapuren, v Dharapani, ve výšce 1860 m. Ihned jsme zaregistrovali, ve srovnání s Manaslu, obrovský nárůst počtu turistů a velkou nabídku všeho včetně ubytování. A to prý byl letošní rok a podzimní sezona velmi slabá z hlediska počtu turistů. Nejvíce zastoupené národy na trase byli Němci a Francouzi, ale našly se i takové exotické země jako Izrael. S párem mladých Izraelců jsme se potkali hned první den treku, měli jsme společné ubytování. Potkávali jsme se celou dobu a odstranit problém zmrzlých rukou jsme mladé Izraelce pomáhali kousek pod sedlem Larkya. Co na to Hamaz a Palestinské hnutí odporu nevíme, ale žádnou změnu kurzu vůči ČR jsme po svém návratu nezaznamenali. Zato jsme měli dobrý pocit, že jsme mohli a dokázali pomoci potřebnému.

 

První nocleh v Timangu, novém hotýlku, který vedli mladí manželé s roztomilým potomkem, byl opravdu výjimečný. Poprvé jsme zde vychutnali výhody teplé sprchy, i když tato radost byla poněkud zkalena jen vlažnou vodou díky neznalosti ovládání místní plynové karmy a volnému přístupu chladného vzduchu do spojeného prostoru WC a sprchy. Betonová podlaha zde byla všude standardem, jako kdekoli jinde v Nepálu. Co nám dříve moc chybělo, byla zelenina a dostatek ovoce. Nyní jsme si konečně pochutnali na hlávce zelí, kterou jsme koupili na místní zahrádce patřící hotelu. I když za neokousanou hlávku (chovanými a hýčkanými králíky, kteří se volně pohybovali po zahradě a ohlodávali zelné hlávky) jsme museli proti dohodě připlatit 30 rupek, ale ta naše radost z čerstvé zeleniny byla opravdu velká.

 

Následuje obec Chame, kde už je inzerován internet, následující noc trávíme v Lower Pisangu. Po překročení řeky po novém mostu jdeme prudce nahoru a asi za půl hodiny jsme v Upper Pisangu, kde máme namířeno do kláštera. Je nový, údajně postavený na zakázku na klíč a osobně si myslím i jako výdělečná atrakce pro západní turisty. Asi půl hodiny jsme vsedě poslouchali jejich muzicírování, někteří z nás u toho nejen odpočívali, ale i meditovali. Zima zde byla opravdu neobyčejně vlezlá, ale naštěstí pro nás měli místní mniši před chrámem dřevěnou boudičku, kde topili a nabízeli dobrý citrónový čaj. A stále přilévali. Nezbývalo nic jiného než tyto nabízené služby patřičně ohodnotit a dát do kasičky bankovku odpovídající hodnoty. Dalším fascinujícím zážitkem je pozorování padající laviny ze SV stěny  vrcholu Annapurna |II (7937 m). Úchvatné divadlo přírody. Netřeba již dalšího komentáře.

 

Další den přicházíme krásnou velehorskou krajinou bez velkého převýšení do Manangu (3440 m). Ač byl v podstatě každý z předcházejících 3 dnů odpočinkový, tak jsme si vyhlásili další „rest day“ s tím, že ho využijeme opět k přiživení naší aklimatizace. Večer se sice moc nemůžeme dohodnout na jednotném programu, ale nakonec se Šárkou a Evou odcházím vnitřně rozladěn. Rozladěn proto, že podle mého názoru jdeme pozdě (až v osm), ale hlavní v daný okamžik je to, že vůbec jdeme. Nejprve kousek zpátky do Bragy, kde jsme včera odpoledne absolvovali návštěvu dalšího, nyní již poněkud zchátralého kláštera Braga Gompa a zejména skoro prázdné „vesnice duchů“. Téměř nikdo zde nebydlel. Naše cesta vede přes klášter a naším cílem je Ice lake ve výšce 4600 m. Jsem sice stále vpředu, ale asi až do 11 hod vždy čekám na děvčata. Každý má své tempo stoupání, ale není dobré tempo přehnat. Záhy ale pochopím, že pokud chci k jezeru dojít (ne tak jako k tibetské hranici), tak se od nich musím odpoutat a vyrazit rychlejším tempem. Přicházím k jezeru, už jsem se zaradoval, ale náhle si všímám další cedule se směrovkou k vysněnému cíli.

 

Tak pokračuji asi ještě dalších 20 min mírným stoupáním a jsem u nádherně fotogenického cíle cesty a ani nevím, co dřív fotit. Jen si říkám, že by neškodil větší nadhled nad krajinou. Z nové Šárčiny mapy vím, že vpravo od jezera je inzerován „view point“ ve výšce téměř 5000 m. Tak to zkusím a daří se. Po druhé hodině jsem dokonce navíc proti představě ještě na sousedním vršku o pár desítek metrů výš. Fotím, fotím a zase fotím. V žádném případě ale nechci zatmět. O půl 3 se proto obracím směr údolí, kam se mi daří sestoupit (sestup je vždycky podstatně rychlejší) za necelé dvě hodiny. Chvíli po páté jsem na hotelu, ale všichni se někam vypařili a já nevím kam (byli jinde na večeři). Dávám si kafe na vzpamatování a polívku na zahnání hladu, potom se scházíme, následuje studená sprcha na osvěžení a hurá do postele.

Z Manangu se cesta mírně zvedá, ráno míjíme ještě ve vesnici i odbočku k Tillicho lake (5200m), údajně podle místní cedule nejvyšší jezero na světě (původně jsme se tam chtěli taky podívat…). Zajímavější a i z daleka viditelný je impozantní Tillicho peak (7135 m), který je opravdu krásný a stále přitahuje moji pozornost.

 

Yak Kharka (cca 4000 m) nás vítá po 4 hodinách od odchodu z Manangu, ale ve skutečnosti jen po 3 hod chůze. Ta hodina byla na odpočinek, jídlo, focení a kochání se okolní překrásnou krajinou. Je třeba stále vylepšovat naši aklimatizaci a tak po polívce ještě jdeme úbočím nad naším místem ubytování.

Dostali jsme se všichni o cca 400 m výše, já si ještě odskočil asi o dalších 100 m výš, abych se mohl kochat z větší výšky, ale bez předpokládaného výsledku, vidět byla stále „jen“ kamenitá krajina se zasněženými vršky. Když jsem si na sestupu všiml odpočívajícího bílého jaka, neudržel jsem se a musel jsem začít fotit. Modlil jsem se, aby se nezvedl a neodešel někam mimo výhled na Annapurnu III (7555 m). Byl skvělý a trpělivě mi (nebo trpně) pózoval opravdu tak, jak jsem chtěl a potřeboval. Na druhou stranu je zase třeba říci, že jsem použil nejdelší ohnisko mého Lumixu LX5, 90 mm a nepřiblížil jsem se nadměrně, aby se cítil ohrožen tak jako většina zvířat v Nepálu, kde se po nich jejich majitelé nebo pohaněči házejí klacky nebo přímo kameny. Na jednu stranu je uctívají a v době svátků je zdobí, ale jinak se k nim moc přátelsky nechovají. Protože se pohybujeme na západním svahu, tak jsme si prodloužili pobyt na teplém večerním sluníčku až do půl páté, kdy se schovalo za hřeben Annapuren.

Další den se dostáváme za 3.5 hod stále hezkou a fotogenickou krajinou do místa dalšího ubytování Thorong Phedi (4450 m). Po jídle vycházíme společně na další aklimatizaci do místa s možností dalšího spaní – High campu (4850 m). Moje nenasytnost mě ale žene opět výš a tak stoupám kolem modlitebních praporků a z hřebínku nad High campem fotím přes mraky nádherný západ slunce. Dostávám se už na sněhová pole s čerstvě napadaným sněhem, kde je třeba být obezřetný a opatrný. Spěchám vzhůru celkem asi ¾ hod, dolů tuto trasu zvládám během v jemné suti za slabých 20 min. Zima se už při focení opět zakousává do mých prstů a tak pospíchám a jsem o půl 5 na pokoji. Koupel, večeře a následuje příprava na zítřejší, nyní už opravdu náročný den.

 

Budíček před 3. hod, následuje snídaně a chvíli po 4. ranní odcházíme opět za svitu našich čelovek (někteří musí energií šetřit) stoupáme ze včerejška známým terénem, jen trochu pomaleji, protože stále máme na zádech batohy, které jsou při stoupání cítit. Svítat začíná kolem šesté, takže když opouštíme High camp, vidíme na cestu bez čelovek, ale udělala se hustá mlha a bez svých palčáků bych se opět neobešel. To byla ta nejlepší investice.

Mám doma i péřové papučky do spacáku, ale ty jsem nebral a ani bych je zřejmě nevyužil. Asi za hodinu pochodu jsme dorazili do Tee house, ve kterém se občerstvujeme drahým čajem, ale nakonec to byla dobrá investice, protože jsme ušetřili ten vlastní v termolahvi. Právě zde probíhala ta vzpomínaná akce na zahřátí ledových rukou mladé Izraelky. Myslím, že nám byla hodně vděčná, za vše hovořily její oči.

 

Zamáčkneme slzu při vzpomínce na Manaslu, kde jsme za celý den měli jen litr čaje na dvě osoby. Na ledovou vodu moc chuti tenkrát nebylo. Stále je ještě zima a mlhavo, ale už je cítit a následně i vidět, že nás opět čeká modré nebe a naštěstí i hřejivé slunce. Cestou míjíme několik místních s osly, kteří nabízejí nemohoucím turistům za patřičný a ne právě malý obolus převezení jejich tělesných schránek přes sedlo. Minimálně dvě děvčata, co jsme viděli, toho byla nucena využít. Ale na druhou stranu, když vypoví zdraví, tak je jakýkoli prostředek dobrý. Je fakt, že na Manaslu taková služba nebyla. Po příchodu na sedlo Thorong La ve výšce 5416 metrů chvíli po deváté se radujeme asi hodinu z toho, že jsme to zvládli a když odcházíme, tak je mi vlastně skoro smutno, že se náš výlet blíží nezadržitelně ke svému konci, i když nás ještě čeká skoro týdenní dobrodružství.

 

Vyprahlou kamenitou krajinou (ale plnou krásných barevných kamenů) jdeme stále za nosem dolů, až najednou přicházíme k další (na této straně údolí první) občerstvovací stanici. Zatímco relaxujeme při polévce, opět nás míjejí oba Izraelci a pochopitelně spousta dalších sestupujících turistů i jejich nosičů. Nestačíme se s nimi zdravit. Další cesta nás zavedla až do cíle dnešního dne, do Muktinathu (3760 m), kde jsme hledali a posléze i našli naše nosiče, kteří sem dorazili v okamžiku, kdy my teprve odcházeli ze sedla.

Jen pro pořádek, na závěr přechodu kolem 4 vrcholků Annapuren je třeba poznamenat, že tyto vrcholy jsou číslovány ve směru našeho pochodu vzhůru údolím podle nadmořské výšky. Tzn., že se postupně ukazují ve směru pochodu po levé ruce vrcholy Annapurna II (7937 m), Annapurna IV (7525 m), Annapurna III (7555 m) a konečně i vysněná a nejvyšší Annapurna I(8091 m), která byla vylezena jako první osmitisícovka v roce 1950 francouzskou výpravou.

Podle vyprávění našich nosičů trek kolem Annapuren absolvovali už mnohokrát a neměli tedy důvod se „zdržovat“ s našimi batohy na zádech někde cestou. Kedar měl telefonicky avizované nějaké zdravotní problémy v rodině, tak jsme se dohodli na tom, že mohou odjet ještě téhož dne asi ve čtyři hodiny a ušetřit takto dva dny pobytu s námi. Stejně jako při loučení s Ramem jsme jim předali finanční odměnu za jejich služby, která jim alespoň částečně kompenzuje sice na místní poměry slušný výdělek, ale podle našich měřítek opravdu jen symbolický plat ve výši cca 8 USD/den. My platili cestovce 20 USD /nosiče a den. Za našeho průvodce jsme platili 30 USD/den, Ram dostal na výplatu něco méně než polovinu. Myslím, že i náklady na jídlo si museli hradit sami, snad jen ubytování měli zdarma. Vždy ale dostali v místě noclehu nějakou deku na spaní.

 

Doprovázíme naše nosiče na druhou stranu Muktinathu, odkud odjíždějí jeepy směr Jomosom. Než nasedli do svého auta, tak nám ještě dali instrukce k našemu zítřejšímu rannímu odjezdu a potom jsme jim už s Martinem jen zamávali. Šťastnou cestu a ať to všechno dobře dopadne. Děvčata celou tuto dobu výrazně delší než hodinu trávila příjemnou diskusí (je fakt, že těch skvělých zážitků bylo za minulé 3 týdny více než dost…) a vůbec je nenapadlo jít se okoupat, dokud jsme tam nebyli. Ale času bylo stále dost a tlačenice nenastala.

 

 

Část čtvrtá

Krkolomná cesta domů 1.-7.11.

 

Z Muktinathu odjíždíme chvíli po dohodnutém termínu, ale na zdejší poměry čtvrthodina nehraje žádnou roli. Přes Dzong a Kagbeni dojíždíme do Jomosomu (2800 m), kde se po docela přijatelné cestě (už jsme si zvykli…) s focením a filmováním a družbou s velice příjemnou Švýcarkou Jednne v angličtině i italštině ubytováváme v hotelu Mustang Monalisha, kterou vlastní potomek Italské matky a Nepálce. Konečně aspoň něco evropského, aspoň podle názvu, jinak stále nepálská klasika. Odpoledne ještě jdeme pěšky do vesničky Marpha, asi 1,5 hod.

 

Vesnička je to pravá turistická, plná atrakcí a obchůdků s předměty, jimiž si většina cestovatelů plní svoje evropské nebo americké příbytky. Ale má to i pozitivní stránku. Dá se místním vydělat nějaká ta rupie. Nevím, kdo má větší radost, když turista úspěšně usmlouvá cenu dárečku na třetinu, ale místní na tom ještě stále vydělá svých 100 %.

Naší hlavní starostí je ale úspěšně odletět pokud možno už zítra, i když letenky máme blokované až na pozítří. Bohužel, večer se dovídáme, že jsou volná jen 2 místa a my potřebujeme míst pět. Tak zde budeme ještě jeden den a ten si ale opět nemůžeme nechat uplynout jen tak v nečinnosti a tak si nacházíme i cíl – jezero Gomba ve stejnojmenné vesnici. Sem se vypravíme jen tři, Martin s Renčou chtějí navštívit další klášter na opačné straně údolí. U jezera se díky nedorozumění opět atomizujeme na tři dílčí části a každý jde svou vlastní odpolední cestou. Já vím, že mám poslední příležitost se ještě podívat z výšky na údolí řeky Kali Gandaki. Jdu nahoru směr lesy pod kopcem Nilgiri North (7061 m) a Nilgiri Central (6940m). Už se dostávám k prvním jehličnanům s krásnými šiškami a těším se, že už se za chvíli dostanu do neporušeného vysokohorského lesa, ale ouvej. To jsem se přepočítal. Nevím, z jakého důvodu se úžasná planina plná nádherné horské vegetace začala planýrovat pomocí těžké techniky, jako by tam chtěli postavit nějakou obří rekreační základnu plnou paneláků.

 

Vzpomněl jsem si na Ružomberok a tamní výstavbu paneláků na terase nad hlavní komunikací. Je fakt, že určitě by tam neupravovali povrch bez představy a cíle na tom nějak zbohatnout. Kolem takto zničeného území jsem šel asi půl hodiny stále mírně vzhůru po nově udělané cestě způsobem opravdu přímo nechutným, ale v daných podmínkách asi jediným možným.

 

Bagr jede a vše planýruje a ničí a po něm projede pásový traktor a vše hrne na bok. Místy jsem se někdy brodil v 10 cm prachu. Snad jako by ani nevěděli, co jim s tím udělají monzunové lijáky. (My doma víme, jak jednoduché bylo za vlády jedné strany zorat meze a scelit pozemky do velkých širých rodných lánů a nyní se už marně potýkáme dvacet let s potřebou vrátit meze aspoň tam, kde byly, ale to se nedaří ani s podporou evropských finančních dotací. A i když nemáme každoroční monzuny, tak bleskové povodně ano). Původní stará, nádherná lesní cesta je místy přerušena touto nově vybudovanou, v jednom vhodném okamžiku tu novou opouštím a jdu přímo do kopce po té staré. Chodníček jako z pohádky, jen občas koblížek od oslíků, kteří tudy asi vynášeli nějaké zásoby. Po dvouhodinové cestě se ocitám na nádherném místě, krásná louka se solitérní borovicí a již evidentně opuštěným lidským příbytkem s místy i pro ustájení dobytka. Jsou dvě hodiny a já se rozhoduji, že mohu ještě hodinu stoupat, i když je mi jasné, že ke stěně se sněhem už nedojdu. Přesto se dostávám na místa, kde už je voda zmrzlá a sluníčko se ještě před třetí hodinou schovalo za hřeben. Končím na hranici lesa asi ve 4000 m, ale už musím obrátit, abych na zpáteční cestě nezatměl.

 

Na sestupu se vše barví paprsky zapadajícího slunce a celý zážitek umocňuje skutečnost, že jsem zbloudil a musel jsem následně překonat poměrně hluboké údolí, abych se dostal opět na požadovanou cestu. Vše se mi ale podařilo zvládnout a v pět jsem v Jomosomu.

Měl jsem u sebe v batohu doklady – naše permity s tím, že nás odhlásím z treku kolem Annapurny, abychom se nemuseli zítra, v den odletu, již stresovat případnou frontou turistů. Do kanceláře „Check pointu“ se dostávám chvíli po páté. Mám i doklady z Manaslu, dva se mi připletly k těm z Annapurny a když jsem si všimnul, že člověk za PC do xls tabulky opisuje podruhé opět moje jméno, tak jsem si uvědomil svůj omyl. Myslím, že policistovi nebo úředníkovi bylo úplně jedno, co píše. Problém vidím hlavně vtom, že zápisy asi neslouží k tomu, aby se každý den kontroloval (třeba z bezpečnostního důvodu) pohyb turistů.

 

Příští den nás čeká nevšední zážitek – let malým dopravním letadlem údolím řeky Kali Gandaki mezi osmitisícovými kopci Annapuren a Dhaulagiri, musíme se na ten zážitek dobře vyspat, přesto setrváváme v družné diskusi do pozdních večerních hodin.

Ráno máme pohodu, protože letíme až po desáté, let máme potvrzený, takže stačí přijít chvíli před odletem. Bohatě snídáme, ale chybička se vloudí, Martin zachytil informaci, že lety asi budou mít zpoždění, protože na druhé straně hor, v Pokhaře, je špatné počasí. Včera jsme pozorovali letadla při příletu i při vzletu a bylo pravda, že dnes ještě žádné nepřistálo, což se opravdu nedalo přeslechnout, když nám včera prolétalo jedno doslova pár metrů nad hlavami. Díky neustálým silným větrům, zejména v odpoledních hodinách, se zde létá jen dopoledne. Martin jde zjistit situaci a opravdu kancelář potvrzuje 2-3 hod zpoždění. V 10 hodin, při další návštěvě kanceláře, nám už ale sdělují, že se lety pro dnešní den zcela ruší a že nám doporučují sehnat si náhradní dopravu. Navíc, prognóza vývoje počasí není dobrá na další minimálně 3-4 dny. Před jedenáctou už máme sbaleno a už se snažíme mezi dalšími turisty, ale hlavně jejich průvodci a nosiči „vybojovat své místo na slunci“ a koupit místa v nějakém autobusu nebo jeepu. Nakonec dostáváme v různorodé skupině více státních příslušníků místa v jeepu na 13 hod. Vyjíždíme skoro přesně, pět minut před druhou.

 

Cestování po relativně nedávno dokončené „silnici“ mají zorganizovanou tak, že se kupuje lístek vždy na kratší úsek, nejezdí se najednou celá trasa v jednom dopravním prostředku. Takže nejprve nás čeká jízda jeepem do Ghasy, zde přestupujeme v rychlosti na autobus do Beni, ale už cítím, že moje páteř to hrozné natřásání nevydržela a mám opět problém. Do půl desáté, kdy dojíždíme do Beni, se více než trápím. Po dojezdu kupujeme v hotelu jedny z posledních volných postelí, protože takových zoufalců, kteří se těšili na pohled na Himaláje z okének letadla jako i my, bylo více. Na ráno jsme si objednali snídani a potěšila nás i dobrá informace, že se dá ráno v šest koupit jízdenka v malých a relativně slušných mikrobusech až do KTM. Tak to by bylo terno.

 

Je to s podivem, ale opravdu se to podařilo, Martin zabodoval v boji o jízdenky a jedeme v obdobném složení jako včera (Francouzka, Němec, Dán, nás pět Čechů a pár dalších místních autobusem přímo přes Pokharu do cíle naší cesty, do KTM.

 

I když se pohybujeme většinu dne na spojnici dvou největších nebo aspoň turisticky nejdůležitějších nepálských měst, asfaltka není tedy zrovna v nejlepší formě, ale řidiči opravdu zvládají svá vozidla bravurně. Kličkují mezi dírami jako při slalomu. Nejméně 5x jsem to už viděl na bouračku (vždy při předjíždění, kdy nebylo vidět dopředu), ale protijedoucí auto vždy přibrzdilo nebo v jednom případě dokonce i zastavilo tak, aby náš řidič byl schopen bezpečně dokončit předjížděcí manévr. Nezaznamenal jsem žádné klepání na čelo nebo dokonce neverbální posunky a gesta. Při zastávce na jídlo v místních bufetech a vývařovnách zjišťujeme, že ceny náhle klesly na úroveň 10-20 % toho, co jsme platili na trecích.

 

Ještě že Nepálci mají svoje Himaláje a mohou počítat s jejich významnou pomocí ve státních příjmech. Tolik turistů je chce navštívit a nakonec bychom byli ochotni zaplatit i více. Co znamená v ročním rozpočtu pro „bohatého“ turistu 40 USD za 30 denní vízum?

Do KTM přijíždíme ještě před setměním, o půl šesté a po vylodění se v blízkosti našeho ubytování ještě činíme nákupy na polévku.

 

Po příchodu se jdu ihned osprchovat a ulehám, abych konečně ulevil svým bolavým zádům (klasický ischias). Ještě dostávám talířek polévky, kterou uvařila naše zlatá děvčata pod vedením Evy jako nejzkušenější kuchařky a potom se ztrácím do říše snů patřičně ukonejšen a uspán práškem Tramabene (dříve Tramal) a budím se až další den ráno. Místní obyvatelé domu a Radka o mě pečují, dali mi na oběd dalbath. Ale jinak celý den ležím, ostatní si udělali svůj program v KTM. Nejdůležitější akcí byla návštěva cestovky s tím, že bylo potřeba uplatnit vrácení peněz za letenky a nevyužité dny našich nosičů. Jednání firmy bylo naprosto férové a uznali náš návrh v plném rozsahu. Ani jsme s tím nepočítali. Evča si koupila flísovou vestu a spoustu čajů jako dárků. Já prošvihl koupi map, ale to není žádná katastrofa, stejně se s největší pravděpodobností už do těchto krásných míst nepodívám. I když jsem slyšel od své kamarádky Olgy v hospodě u Toma a Jeryho krásnou myšlenku „Kdo jednou pozná Nepál, musí se sem opět vrátit“.

 

Byl to nádherný zážitek a přeji ho všem. Když člověk pozná, za jakých životních a ekonomických podmínek se dá žít, tak se skoro stydí za to, jak je doma stále s čímkoli nespokojen. A nezdá se mi, že by ti místní lidé byli nešťastní. Určitě jsou svobodnější než my Evropané, kteří mají život svázaný tolika zákony a nařízeními, že možná i proto utíkáme do těchto krásných, pro nás exotických končin.

Při letu z Milána do Prahy dostáváme naše noviny, ve kterých se psalo, že v oblasti Everestu, který je nejnavštěvovanější destinací v Himalájích, zůstalo bez možnosti odletu více než 2000 turistů. Údajně nestačily ani kapacity noclehů v hotelech a ubytovnách. Vždy se tedy vyplatí mít ve svých plánech nějaký ten den na závěr výletu navíc, aby člověk nakonec nemusel platit novou letenku do svého domova, když by mu jeho letadlo odletělo dříve, než se stačí dostat z hor do civilizace a na letiště v KTM.

 

 

 

Část pátá

Několik rad a zkušeností na závěr

 

  1. Vždy je dobré mít svou jasnou představu, co chci dokázat, jaké mám možnosti a s kým pojedu.
  2. Vše si dobře promyslet, sehnat na internetu (nebo ještě lépe od známých, co tam byli v posledních dvou letech) co nejvíce informací. Počítej i s kritickou situací – špatné počasí tě chytí právě při přechodu sedel ve výškách kolem 5000 m, nepodceň fyzickou přípravu a ani materiální vybavení. Třeba budeš muset vydržet pochodovat s minimální možností odpočinku 16 hod za nepříznivého počasí.
  3. Pokud jsi v Nepálu nikdy nebyl (a je ti více než 50), raději se poprvé obrať na cestovní agenturu, která ti umožní poznat místní specifika a zařídí formální záležitosti. Nejlepší je obrátit se na agenturu, která ti byla někým doporučena. Bez znalosti angličtiny sám nejezdi a nebo si najdi zájezd s cestovkami z Česka.
  4. Obce na trase jsou značeny tak, že vždy víš, kde se podle mapy nacházíš. V Nepálu je pro turistu vše transformováno do angličtiny, ale transkripce místních názvů je velmi nejasná a tak pro jednu obec můžeš najít v mapách i na cedulích více názvů. Např. pro vrchol treku (sedlo Thorong La) kolem Annapuren jsme viděli dokonce 3 různé transkripce.
  5. Absolvování dvou spojených treků dává odvážnému skvělou aklimatizaci, která se v žádném případě nesmí podcenit. Je vhodnější v závěrečných partiích přechodů sedel dojít půldenním pochodem na místo ubytování a po krátkém odpočinku si na odpoledním výletu nastoupat aspoň dalších 300-600 m nad výšku ubytování a vrátit se do večera zpět.
  6. Informace nesmírně rychle zastarávají a očité svědectví z loňského roku už nemusí platit. Projít trek kolem Manaslu před rokem údajně ještě nešlo bez stanu, zásob jídla a nosičů.
  7. Kdo si hodně troufá a je schopen si své věci nosit, tak je možné (nejlépe po předchozí zkušenosti) jet i bez průvodce a nosičů. Ubytování, byť skromné, je vždy, totéž platí o jídle. Tam, kde se ubytuješ, tak tam se předpokládá, že si i koupíš jídlo a pití.
  8. Koupit lze opravdu vše, ale nespoléhej, že pohorky koupíš až v KTM. Stejně je musíš spolehlivě prošlápnout.
  9. Z vařeného jídla asi nemusí mít člověk strach, vodu musí turista poctivě dezinfikovat. Lépe i tu vodu na čištění zubů. Při prvním příznaku průjmu se vyplatí si raději vzít patřičnou tabletku.
  10. Mít s sebou vybavenou lékárnu a nějaký ten prášek od bolesti a náplast mít v horní kapse batohu, můžeš občas někomu z místních potřebných lidí „pofoukat bolístku“.
  11. Mít vždy k dispozici náhradní baterie do čelovky pro výměnu.
  12. Pokud se dává batoh nosičům, musí být velmi dobře zabalen tak, aby z něj něco nemohlo vypadnout a ztratit se.
  13. Průvodce i nosiči jsou zdrojem informací a i příjemně strávených chvil.
  14. Místních peněz je lépe vyměnit více než méně, pokud zůstanou, lze nakoupit sportovní věci nebo dárky. Pokud bys byl nucen platit v USD nebo EUR, tak pravděpodobně proděláš. V letošní sezoně bylo ubytování většinou v rozmezí 100-250 rupií/osobu a noc, teplá sprcha (pokud nějaká je) tak stojí 50-100 rupií, nabití baterie (pokud není zásuvka na pokoji) stojí 50-100 rupií. Pivo (650 ml) 300-600 rupií/láhev, 0,5 l Coca Cola – 100-250 rupií. Nejobvyklejší jídlo na snídani - čapatí a tibetský chleba bez ničeho (50-150 rupií, polívky všeho druhu (100-200 rup/misku), dalbath (rýže, čočka, brambory a ostrá zelenina) za 350-450 rup. Jedná se o jediné jídlo, kde ti dají nášup (nabízejí automaticky), pokud neodmítneš, tak přidají i 2x. Maso (jačí, kuřecí nebo hovězí stejk) je k dispozici velmi sporadicky. Pokud se najde, tak je na místní poměry drahé (500-800 rup/porci). Pokud neponeseš žádné jídlo (a budeš si denně dávat pivo a kolu), tak počítej s potřebou 2000-3000 rupií/osobu a den. To, co ušetříš na nosičích, můžeš projíst a propít. Práci nosičů platíš i tím, že si dáš to, co musí do ubytovacích zařízení donést. Jídelní lístky mají zatavené ve folii a ceny stanoveny obcí (tak nám to bylo aspoň řečeno).
  15. Smlouvat se dá i ve směnárně (máme zkušenost z KTM - Thamelu). Pochopitelně při velkých částkách (1000 USD a výše…konkrétní náš případ z 77.24 Rupií/USD na 77.50 Rupií/USD). Platit v cestovní agentuře je lepší v USD než v EUR (nejsou dohady o kurzech a jejich přepočtech, berou se z novin pro aktuální den).
  16. Pokud chcete být k místním féroví a přitom nemít pocit, že jste „jen“ zdroj jejich příjmů a chcete něco ušetřit, tak si kupujte vždy jídlo v místě ubytování a na pití si vždy objednejte svůj šálek čaje nebo kávy. Dostanete i cukřenku. Navíc si objednáte „small, medium or big pot“ - malý, střední nebo velký objem horké vody v jejich termo láhvi nebo konvici a čaj nebo kávu pořešte z vlastních zdrojů. Jisté je, že pít je třeba. Na každovečerní zavodnění jsem použil minimálně 2 l tekutin. Ráno minimálně litr a další 2 l cestou. Vlastní termoláhev není podmínkou, ale ve výškách nad 3000m je její teplý obsah velmi příjemný. Zvláště při přechodu sedel.
  17. Mobil s našimi operátory je na území treku kolem Manaslu zcela bez signálu, v údolí kolem Annapuren místy signál je. Místní stále telefonují z nejmodernějších mobilů. Údajně je v horách speciální operátor, který tyto služby zprostředkuje. Nakonec je ale příjemné se chvíli ztratit z dosahu civilizačních vymožeností.
  18. Velmi dobrou zkušenost jsme udělali s tím, že jsme vezli pro dva 3 spacáky. Dva lehké (a jeden teplý), ve kterých jsme spali, dokud jsme byli v nižších nadmořských výškách, později jeden spal v teplém a druhý ve dvou lehkých. Pokud vyžaduješ vyšší hygienický standard, vezmi si s sebou i vložku do spacáku. Samotná vložka stačí na první 2-3 noclehy.
  19. I když rozdávání dárečků cestou je do jisté míry rozporuplné, tak bych ho doporučil. Sami jsme vezli nafukovací balónky s tkaničkami, omalovánky s pastelkami, bloky s propisovačkami a v neposlední řadě i české bonbóny, případně i lehce obnošené oblečení. Vidět rozjásané dětské oči opravdu stojí za to. Více než polovinu věcí jsme rozdali na treku kolem Manaslu v nejvýše položené vesnici Samdo, přímo v místní škole.
  20. Ber život v Nepálu tak jak je a nesnaž se tamní místní obyvatele předělat, asi by to nepochopili. Pokud můžeš, tak se nechovej, aspoň co se týká házení odpadu na zem, stejně jako většina místních.

 

Pro zvídavé je možno se podívat na další foto na internetu:

 

https://picasaweb.google.com/100865167747465726514/2011100824Nepal2011Manaslu#

https://picasaweb.google.com/100865167747465726514/201110271107Nepal2011Annapurna#

Děkuji všem, kteří dočetli Snad mé informace někomu pomohou k tomu správnému rozhodnutí vyzkoušet to tzv. na vlastní kůži.

Jiří