Matterhorn 2012
Švýcarsko, Matterhorn 2012
Když jsme letos přemýšleli, kam vyrazíme do hor, dohodli jsme se na tom, že by nebylo špatné opět po několika letech navštívit Walliské Alpy a zdolat některou z místních čtyřtisícovek. Všichni chtěli pochopitelně na Matterhorn/4478 m/, ikonu to švýcarských hor (já tam byl v roce 2002, ale klidně jsem byl ochoten si jej zopakovat). K tomu jsme původně chtěli jako aklimatizačku Dom/4545 m/, no a potom kdyby to časově vycházelo, tak třeba Breithorn/4164 m/. Jako třešničku na dortu jsme měli připravenu nejtěžší ferratu ve Švýcarsku Gemmi na Dauberhorn/2942 m/ a s tím spojený pobyt a relaxaci v nejproslulejších švýcarských lázních Leukerbad.
Termín: 20.-28.7.2012
Účastníci zájezdu: Michal Gerla, Zbyněk Čech, Pavel Mráz, Vašek Žabíček, Klára Úlehlová, Simona Žůrková
V pátek 20. 7. v ranních hodinách vyrážíme vstříc dobrodružství. Auto jsme tentokrát měli opravdu luxusní. Michal těsně před odjezdem koupil 7-místný Volkswagen Transportér, a jelikož nás v něm jelo pouze 6, měli jsme spoustu místa nejen pro sebe, ale i pro materiál. Po těch letech mačkání se v osobních autech opravdu vítaná změna. Jeli jsme po dálnici po našem území přes Plzeň do Německa, směr Mnichov, Vaduz, Švýcarsko. Když jsme se přiblížili téměř k cíli naší cesty, byli jsme dost překvapeni, když nás navigace nasměrovala netradičně k tunelu pod masivem Bernských Alp. Zde jsme museli najet na železniční vagón, který nás tímto tunelem přepravil. Celá sranda stála 27 CHF, ale jednak jsme se u toho výtečně pobavili a jak jsme zjistili při zpáteční cestě, bylo to mnohem praktičtější a v konečném důsledku zřejmě i levnější, než přejíždět všechna horská sedla nekonečnými alpskými serpentinami.Okolo 21:00 jsme šťastně dorazili do cíle naší cesty, do Täsche. Parkoviště, na kterém jsme již několikrát v minulosti bivakovali a které bylo vždy zdarma, prošlo revitalizací a bylo pochopitelně zpoplatněno. Jednou to zkrátka přijít muselo. Dřevěný seník, který se nachází poblíž a v kterém jsme rovněž v minulosti již několikrát spali, stál naštěstí na svém místě připraven přijmout své tradiční nocležníky. Po klidné noci jsme ráno začali řešit, kde zaparkovat a jak budeme postupovat dále. Azyl jsme našli na parkovišti taxislužby Fredy, a sice za 5 CHF na den, což je docela solidní. Po sbalení materiálu na několikadenní výpravu jsme využili služeb taxi Fredy a vyrážíme doZermattu. Netřeba příliš zdůrazňovat, že batohy byly jako obvykle nechutně těžké. V Zermattu zjišťujeme předpověď počasí na nejbližší dny a podle toho dolaďujeme program. Díky tíze batohů jsme se rozhodli, že si letos zahrajeme na masňáky a pojedeme alespoň část cesty lanovkou. Lanovka stála sice dost, vyjeli jsme až na Trockenersteg za nějakých 42 CHF, ale nakonec díky ušetřenému času a hlavně námaze se to ukázalo jako docela dobrá investice. Po půlhodinové jízdě lanovkou vystupujeme v naší cílové stanici ve výšce 2939 m. Zde jsme si na štěrku kousek od místní vodní plochy zřídili ve stanech base camp a po výměně batohů za snesitelné batůžky se svačinou se vydáváme vzhůru okolo chaty Gandeghütte směr Breithorn/4164 m/. Naše idea byla taková, že bychom na rozlezení mohli vyběhnout na vrchol, ale díky značnému převýšení, únavě z cesty a přibývajícímu času jsem došli jen na Kleine Matterhorn /3884 m/. I tak to byla velmi solidní aklimatizace. Noc ve stanech u jezera byla jedním slovem luxusní. Ráno nás vzbudilo sluníčko a řev a dupání skupinek turistů, kteří procházeli okolo. Díky nádhernému počasí se nám po lehce zamračeném předchozím dni odhalil Matterhorn, cíl naší cesty, v plné kráse. A to mělo být další den, kdy jsme plánovali výstup na vrchol ještě lépe. Celou neděli jsme měli na přesun na chatu Hörnli/2632 m/, poblíž které jsme si postavili stany na suťových pláccích. Tyto zde k tomuto účelu využívají horolezci, kteří nemají v úmyslu využít pohostinnosti chaty Hörnli. Základní cena ve společné noclehárně je 40 CHF. S jídlem a v některém z nepříliš útulných pokojíků obsazeném méně lidmi pochopitelně za mnohem víc. Na chatě ani v celém okolí nebyla k dispozici voda, ale s tím jsme si operativně poradili rozpouštěním vody ze sněhu. Pochopitelně na chatě se voda dala koupit balená, 1,5 l za lidových 8 CHF. Po vyřešení nejdůležitějších záležitostí, jako jídlo, příprava vody a sbalení lezeckých potřeb se ukládáme brzy ke spánku, neboť ráno se vyráží na vrchol již ve 4:00.
Den D, pondělí 23. 7. 2012
Budíček ráno ve 3:30,
podobně jako na nedaleké chatě. Rychle zhltnout něco vydatného, narychlo to zapít čajem či jinou tekutinou, zkontrolovat výstroj, nastrojit se do sedáku, připnout kbelík na hlavu, uvázat se na špagát a vzhůru do stěny. První guidové už jsou na cestě, hlavně je neztratit. Potmě se cesta hledá těžko a o to se potom výstup prodlužuje. Spíš než abychom lezli, tak běžíme a klopýtáme. První skupina už nám prchla, ale jdou další, takže to s orientací celkem jde. Konečně se pomalu začíná rozednívat. Některé barevné postavičky nad námi už jsou celkem vysoko, ale cesta je dost zřetelná. Pomalu se blížíme k Solvayce, která je přilepená na skále ve výšce rovných 4000 m.
Je 8:00.
Zde necháváme holky, protože při vší úctě k jejich výkonu, na vrchol je ještě daleko a na to by zřejmě neměly. Po krátké zastávce lezeme dál, již jen ve čtyřech. Cesta je hodně náročná. Minulý týden vydatně nasněžilo, takže ve stěně je spousta sněhových polí. Od Solvayky je již potřeba jít v mačkách. Všude kolem mě je slyšet skřípění maček na skále a občas to jen utichne v ledu. Zprvu si nejsme moc jistí lezením v mačkách po skále, ale později již všichni bravurně lezem kolmáče a párkrát i v převisu, kde naštěstí viselo érární konopné lano. Je to krásné lezení v mixu.Přestože je nádherně slunečno, fouká vítr a určitě je hodně pod nulou. Pomalu se probíjíme k vrcholu a čas nekompromisně utíká.Po několika hodinách stoupání a lezení mám pocit, že lezeme jako stroje.Hláškám typu jistíš ....... jo stojím dobře už se ani nesmějeme. Jsme navázaní 4 na jednom laně. První jde Michal, ten zručně,později unaveně a pak zoufale procvakává jedno preso za druhým.Za ním Pavel, který se mu pořád směje, jak se mu ten zmrzlý provaz pořád nějak seká a funguje spíš jako taková poslední záchrana.....taková kotva, má to vyzkoušené už z hory Dufourspitz :-) , prostě když to někomu ujede a strhne nás, on se chytne něčeho za jednu ruku a udrží nás všechny...... že Pavlíku :-) ..Za něma jdu já a vše kontroluju a organizuju.Zase tahám baťoh a mám pocit, že tam mám snad mikrovlnku.Krizové situace prokládám vtípky, no však je pravda, že nejhorší smrt je z vyděšení, ne? Na konci jde Zbyňa, který to vše po nás uklízí. Jeho častá otázka je jak daleko to máme k dalšímu jištění , že vycvákává poslední a odpověď od Michala je, že ještě asi 20 metrů.Ale co, máme Mrazíka :-) Začínáme potkávat první skupinky, které již z vrcholu sestupují. Ještě máme před sebou asi 300 výškových metrů závěrečné asi 50 stupňové sněho - ledové plotny a už vidíme před sebou vrcholovou sochu.Ti dva přede mnou něco řeší s jištěním,ale pak už jen slyším "prostě tu nic není a kde nic není ... " Závěrem stoupáme free solo. Pravdou je, že po těch několika hodinách v mačkách jsme si byli všichni jistí každého kroku, že Pavle :-) . Slyším Michala si prozpěvovat "Takový schody do nebe" a přidávám se k němu. Je to naše taková vrcholová písnička nejen ve vysokých horách, ale i na skalkách.
Konečně v 11:00 tam dorážíme i my.
Je tam hrozná zima a fouká vítr, takže nemáme ani náladu se tam příliš zdržovat, či jít se podívat na italský vrchol.Sice jsme dali pokus, ale byl tam takový vítr, že to opravdu nešlo.Asi po 20 metrech to otáčíme (už to, byl obrovský výkon v tom větru) a vracíme se ke Švýcarské soše. Pár nezbytných vrcholových fotek, podání rukou a v tom větru něco jako úsměv a poplácání po zádech. Neodpustil jsem si vtípky jako "ještě že mě kluci máte,na stará kolena jsem vás sem vytáhl" Pavel dává pokus s pitím,ale v tom mrazu to vzdává, něco tiše zakleje mezi rty a už rychle běžíme dolů. To, že lezeme ve čtyřech, nás hodně zdržuje. Ale počasí je luxusní a my víme, že vydrží až do večera, a tak se kvůli bezpečnosti nechceme dělit a jistíme se navzájem. Cesta dolů ubíhá neskutečně pomalu.
Na Solvayku dorážíme v 16:00.
Holky zde na nás musely čekat celých 8 hodin. Alespoň jsme poslali po krajanech, které jsme zde potkali vzkaz, ať o nás nemají strach. Sestup ze Solvayky je ještě horší, obzvláště co se týká orientace. Rovněž se na všech začíná projevovat únava z celého dne. Naštěstí nejdeme úplně sami, ale jde s námi skupinka Španělů a Italů. V závěru jsme o něco rychlejší.
Konečně ve 21:30, ve chvíli, kdy se začíná pomaličku stmívat, jsme zpět na pevné zemi u chaty.
Strastiplný výstup nám trval 17 a půl hodiny! Přestože jsme toho za celý den moc nesnědli, nemáme na nějaké vaření náladu. Objednali jsme si tedy na chatě za 8CHF dost hnusnou polévku (jinou neměli), ale za těchto okolností nakonec všem docela chutnala, jen Michal říkal, že je to jeho nejhnusnější a nejdražší polívka, jakou kdy jedl. Následoval pohodový nocleh ve stanu.
Druhý den ráno opět azuro, nádherné počasí. Na to jsme měli letos opravdu štěstí. V klidu jsme posnídali, pokochali se pohledem na Matterhorn a na nešťastníky ve stěně, kteří se toho dne plahočili nahoru. Poté jsme sbalili stany a batohy, udělali pár nezbytných fotek se všudypřítomnou „helčou“ Air Zermatt, na terase u chaty a vydali se na cestu do doliny. K večeru po nezbytné zastávce v Zermattu spojené s prohlídkou kostela, obchůdků s hodinkami, hovězími zvonci a podobnými místními fetiši jsme dojeli taxíkem zpět do Täsche. Najedli se a po setmění se přesunuli do naší oblíbené noclehárny, dřevěného seníku. Dohodli jsme se, že na Dom už z časových a fyzických důvodů nepůjdeme.
Ráno jsme se tedy přesunuli do městečka Leukerbad, proslulého několikerými lázněmi a úžasnou ferratou na horu Dauberhorn/2942 m/, která se tyčí nad městem. Ubytovali jsme se v místním kempu a vyrazili do města shánět informace o koupání a lezení. V místním infocentru nám doporučili koupaliště Burgerbad. Rovněž jsme zjistili podstatné informace o ferratě, kterou jsme měli v úmyslu lézt následujícího dne. Pobyt spojený s regenerací v aquacentru Burgerbad by uspokojil naprosto každého. Nám, po fyzicky náročném programu předchozích dnů přišel obzvláště vhod. Perličkové koupele, vířivky, střídání horkých a studených koupelí, plavecký bazén, tobogán, beach volejbal, toho všeho jsme za celodenní vstupné 26 CHF užili dosyta. Doporučují 4 z 5 horolezců. Večer, příjemně unaveni jsme popili něco vína, piva, pojedli pár dobrot a kochali se nádherným výhledem na cíl následujícího dne. Opět jsme vyměkli a v očekávání nadstandartního fyzického výkonu a jak jsme si to alibisticky zdůvodnili, hlavně z časových důvodů, jsme nesportovně vyjeli téměř k nástupu na ferratu na Gemminipass za lidových 19 CHF lanovkou.
Ferata Gemmi
Ferrata byla opravdovou lahůdkou. Měla vše, co má správná ferrata mít: žebříky, kramle, ocelová lana, vzdušné traversy, často v převisech. Třešničkou na dortu byl průlez jeskyní se vzdušnými lanovými žebříčky, s jakými se můžete setkat v lanových centrech. V závěru vedl na samotný vrchol nádherný dlouhý žebřík, tzv. schody do nebe, jak jej nazval Michal. Sestup už byl pouze rutinní záležitostí. Po cestě jsme se potkali ještě s Pavlem, který odmítl ferratu jít, s tím že si dokáže představit lepší zábavu, než se celý den drásat po hromosvodu. Věnoval se turistice po okolních kopcích. Po příchodu do kempu bylo rozhodnuto, že ještě téhož večera odjedeme a budeme se snažit dojet co nejdále do Německa, abychom následujícího dne odpoledne dorazili na Vysočinu, kde jsme měli v úmyslu zakončit celý náš výlet lezením na Drátníku. To se nám s noclehem na parkovišti v Německu podařilo. V pátek odpoledne v 16:00 jsme zpět v české kotlině, přesněji řečeno na Vysočině. Kempík narvaný k prasknutí, slunce pražilo, pivo teklo proudem. Večer se u několika ohňů hrálo na kytaru a zpívalo. Následující den jsme věnovali lezení našich oblíbených cest na Drátníku a v odpoledních hodinách se vydali definitivně k domovu. V 18:00 jsme zpět v Hranicích. Je sobota, 28.7. 2012. Celou akci jsme stihli vyhodnotit v restauraci v Mílovech při dobém moku a ze všech vyzařovalo nadšení a spokojenost. Nejen že se podařilo dosáhnout hlavního cíle, vrcholu Matterhornu, přidali jsme ještě aklimatizační výstup na Klein Matterhorn a zdolali krásnou ferratu na Dauberhorn. K tomu jsme poznali kus krásné švýcarské přírody, užili si termálních lázní. Mimoto jsme se skvěle pobavili a zažili spoustu legrace. Michal sice prohlásil, že už má vysokých hor dost a že v tomto směru končí, ale to byl určitě jen chvilkový úlet způsobený u něj tradičně otokem mozku z nadmořské výšky. Krásných kopců, na kterých jsme ještě nebyli a být bychom určitě chtěli, je nejen ve Walliských Alpách ještě spousta, co říkáš, Míšo?
PS: fotky z Matterhornu jsou zde.
fotky z feraty Gemmi jsou zde.
podobně jako na nedaleké chatě. Rychle zhltnout něco vydatného, narychlo to zapít čajem či jinou tekutinou, zkontrolovat výstroj, nastrojit se do sedáku, připnout kbelík na hlavu, uvázat se na špagát a vzhůru do stěny. První guidové už jsou na cestě, hlavně je neztratit. Potmě se cesta hledá těžko a o to se potom výstup prodlužuje. Spíš než abychom lezli, tak běžíme a klopýtáme. První skupina už nám prchla, ale jdou další, takže to s orientací celkem jde. Konečně se pomalu začíná rozednívat. Některé barevné postavičky nad námi už jsou celkem vysoko, ale cesta je dost zřetelná. Pomalu se blížíme k Solvayce, která je přilepená na skále ve výšce rovných 4000 m.
Je 8:00.
Zde necháváme holky, protože při vší úctě k jejich výkonu, na vrchol je ještě daleko a na to by zřejmě neměly. Po krátké zastávce lezeme dál, již jen ve čtyřech. Cesta je hodně náročná. Minulý týden vydatně nasněžilo, takže ve stěně je spousta sněhových polí. Od Solvayky je již potřeba jít v mačkách. Všude kolem mě je slyšet skřípění maček na skále a občas to jen utichne v ledu. Zprvu si nejsme moc jistí lezením v mačkách po skále, ale později již všichni bravurně lezem kolmáče a párkrát i v převisu, kde naštěstí viselo érární konopné lano. Je to krásné lezení v mixu.Přestože je nádherně slunečno, fouká vítr a určitě je hodně pod nulou. Pomalu se probíjíme k vrcholu a čas nekompromisně utíká.Po několika hodinách stoupání a lezení mám pocit, že lezeme jako stroje.Hláškám typu jistíš ....... jo stojím dobře už se ani nesmějeme. Jsme navázaní 4 na jednom laně. První jde Michal, ten zručně,později unaveně a pak zoufale procvakává jedno preso za druhým.Za ním Pavel, který se mu pořád směje, jak se mu ten zmrzlý provaz pořád nějak seká a funguje spíš jako taková poslední záchrana.....taková kotva, má to vyzkoušené už z hory Dufourspitz :-) , prostě když to někomu ujede a strhne nás, on se chytne něčeho za jednu ruku a udrží nás všechny...... že Pavlíku :-) ..Za něma jdu já a vše kontroluju a organizuju.Zase tahám baťoh a mám pocit, že tam mám snad mikrovlnku.Krizové situace prokládám vtípky, no však je pravda, že nejhorší smrt je z vyděšení, ne? Na konci jde Zbyňa, který to vše po nás uklízí. Jeho častá otázka je jak daleko to máme k dalšímu jištění , že vycvákává poslední a odpověď od Michala je, že ještě asi 20 metrů.Ale co, máme Mrazíka :-) Začínáme potkávat první skupinky, které již z vrcholu sestupují. Ještě máme před sebou asi 300 výškových metrů závěrečné asi 50 stupňové sněho - ledové plotny a už vidíme před sebou vrcholovou sochu.Ti dva přede mnou něco řeší s jištěním,ale pak už jen slyším "prostě tu nic není a kde nic není ... " Závěrem stoupáme free solo. Pravdou je, že po těch několika hodinách v mačkách jsme si byli všichni jistí každého kroku, že Pavle :-) . Slyším Michala si prozpěvovat "Takový schody do nebe" a přidávám se k němu. Je to naše taková vrcholová písnička nejen ve vysokých horách, ale i na skalkách.
Konečně v 11:00 tam dorážíme i my.
Je tam hrozná zima a fouká vítr, takže nemáme ani náladu se tam příliš zdržovat, či jít se podívat na italský vrchol.Sice jsme dali pokus, ale byl tam takový vítr, že to opravdu nešlo.Asi po 20 metrech to otáčíme (už to, byl obrovský výkon v tom větru) a vracíme se ke Švýcarské soše. Pár nezbytných vrcholových fotek, podání rukou a v tom větru něco jako úsměv a poplácání po zádech. Neodpustil jsem si vtípky jako "ještě že mě kluci máte,na stará kolena jsem vás sem vytáhl" Pavel dává pokus s pitím,ale v tom mrazu to vzdává, něco tiše zakleje mezi rty a už rychle běžíme dolů. To, že lezeme ve čtyřech, nás hodně zdržuje. Ale počasí je luxusní a my víme, že vydrží až do večera, a tak se kvůli bezpečnosti nechceme dělit a jistíme se navzájem. Cesta dolů ubíhá neskutečně pomalu.
Na Solvayku dorážíme v 16:00.
Holky zde na nás musely čekat celých 8 hodin. Alespoň jsme poslali po krajanech, které jsme zde potkali vzkaz, ať o nás nemají strach. Sestup ze Solvayky je ještě horší, obzvláště co se týká orientace. Rovněž se na všech začíná projevovat únava z celého dne. Naštěstí nejdeme úplně sami, ale jde s námi skupinka Španělů a Italů. V závěru jsme o něco rychlejší.
Konečně ve 21:30, ve chvíli, kdy se začíná pomaličku stmívat, jsme zpět na pevné zemi u chaty.
Strastiplný výstup nám trval 17 a půl hodiny! Přestože jsme toho za celý den moc nesnědli, nemáme na nějaké vaření náladu. Objednali jsme si tedy na chatě za 8CHF dost hnusnou polévku (jinou neměli), ale za těchto okolností nakonec všem docela chutnala, jen Michal říkal, že je to jeho nejhnusnější a nejdražší polívka, jakou kdy jedl. Následoval pohodový nocleh ve stanu.
Druhý den ráno opět azuro, nádherné počasí. Na to jsme měli letos opravdu štěstí. V klidu jsme posnídali, pokochali se pohledem na Matterhorn a na nešťastníky ve stěně, kteří se toho dne plahočili nahoru. Poté jsme sbalili stany a batohy, udělali pár nezbytných fotek se všudypřítomnou „helčou“ Air Zermatt, na terase u chaty a vydali se na cestu do doliny. K večeru po nezbytné zastávce v Zermattu spojené s prohlídkou kostela, obchůdků s hodinkami, hovězími zvonci a podobnými místními fetiši jsme dojeli taxíkem zpět do Täsche. Najedli se a po setmění se přesunuli do naší oblíbené noclehárny, dřevěného seníku. Dohodli jsme se, že na Dom už z časových a fyzických důvodů nepůjdeme.
Ráno jsme se tedy přesunuli do městečka Leukerbad, proslulého několikerými lázněmi a úžasnou ferratou na horu Dauberhorn/2942 m/, která se tyčí nad městem. Ubytovali jsme se v místním kempu a vyrazili do města shánět informace o koupání a lezení. V místním infocentru nám doporučili koupaliště Burgerbad. Rovněž jsme zjistili podstatné informace o ferratě, kterou jsme měli v úmyslu lézt následujícího dne. Pobyt spojený s regenerací v aquacentru Burgerbad by uspokojil naprosto každého. Nám, po fyzicky náročném programu předchozích dnů přišel obzvláště vhod. Perličkové koupele, vířivky, střídání horkých a studených koupelí, plavecký bazén, tobogán, beach volejbal, toho všeho jsme za celodenní vstupné 26 CHF užili dosyta. Doporučují 4 z 5 horolezců. Večer, příjemně unaveni jsme popili něco vína, piva, pojedli pár dobrot a kochali se nádherným výhledem na cíl následujícího dne. Opět jsme vyměkli a v očekávání nadstandartního fyzického výkonu a jak jsme si to alibisticky zdůvodnili, hlavně z časových důvodů, jsme nesportovně vyjeli téměř k nástupu na ferratu na Gemminipass za lidových 19 CHF lanovkou.
Ferata Gemmi
Ferrata byla opravdovou lahůdkou. Měla vše, co má správná ferrata mít: žebříky, kramle, ocelová lana, vzdušné traversy, často v převisech. Třešničkou na dortu byl průlez jeskyní se vzdušnými lanovými žebříčky, s jakými se můžete setkat v lanových centrech. V závěru vedl na samotný vrchol nádherný dlouhý žebřík, tzv. schody do nebe, jak jej nazval Michal. Sestup už byl pouze rutinní záležitostí. Po cestě jsme se potkali ještě s Pavlem, který odmítl ferratu jít, s tím že si dokáže představit lepší zábavu, než se celý den drásat po hromosvodu. Věnoval se turistice po okolních kopcích. Po příchodu do kempu bylo rozhodnuto, že ještě téhož večera odjedeme a budeme se snažit dojet co nejdále do Německa, abychom následujícího dne odpoledne dorazili na Vysočinu, kde jsme měli v úmyslu zakončit celý náš výlet lezením na Drátníku. To se nám s noclehem na parkovišti v Německu podařilo. V pátek odpoledne v 16:00 jsme zpět v české kotlině, přesněji řečeno na Vysočině. Kempík narvaný k prasknutí, slunce pražilo, pivo teklo proudem. Večer se u několika ohňů hrálo na kytaru a zpívalo. Následující den jsme věnovali lezení našich oblíbených cest na Drátníku a v odpoledních hodinách se vydali definitivně k domovu. V 18:00 jsme zpět v Hranicích. Je sobota, 28.7. 2012. Celou akci jsme stihli vyhodnotit v restauraci v Mílovech při dobém moku a ze všech vyzařovalo nadšení a spokojenost. Nejen že se podařilo dosáhnout hlavního cíle, vrcholu Matterhornu, přidali jsme ještě aklimatizační výstup na Klein Matterhorn a zdolali krásnou ferratu na Dauberhorn. K tomu jsme poznali kus krásné švýcarské přírody, užili si termálních lázní. Mimoto jsme se skvěle pobavili a zažili spoustu legrace. Michal sice prohlásil, že už má vysokých hor dost a že v tomto směru končí, ale to byl určitě jen chvilkový úlet způsobený u něj tradičně otokem mozku z nadmořské výšky. Krásných kopců, na kterých jsme ještě nebyli a být bychom určitě chtěli, je nejen ve Walliských Alpách ještě spousta, co říkáš, Míšo?
PS: fotky z Matterhornu jsou zde.
fotky z feraty Gemmi jsou zde.
Hore zdar, Vašek
