Jiří Hon 2012

Aktéři hry:      Jiří Hon, Olga Klvaňová, policie ČR (Odry, Vítkov), dopravní policie (Nový Jičín, Opava), pojišťovna Kooperativa, servis Honda Kunčice a mnozí další…a v neposlední řadě i Honda Jazz žluté barvy jménem Pampeliška

Nedávno uplynul měsíc od té politováníhodné události a současně je právě po naší každoroční horolezecké schůzi (18.1.2013), takže už je nejvyšší čas pustit se taky do psaní všech těch zážitků, kterých bylo minimálně na jeden (ne)vydařený článek do oddílové Ročenky 2013.

Naši „PAMPELIŠKU“ oprašuji a umývám už 7 let od jejího zakoupení v autorizovaném servisu Honda Kunčice, jsem s „ní“ (je to téměř člen rodiny…, který nic nenamítá a ani občas nesouhlasně nevrčí…) velmi spokojen, protože servis navštěvuji obvykle jen 2x ročně na servisní prohlídky a výměnu kol s jejich vyvážením. Zatím nás vždy dovezla tam, kam jsme chtěli, případně kam bylo potřeba. Pravda, nedělá to zadarmo, vyžaduje stále doplňovat svou „bezednou“ nádrž.

Celý sled událostí až k vyvrcholení se dá vysledovat už od naší cesty do Nepálu v roce 2011. Fotky, které tu a tam vystavuji v Minoritském klášteře v Opavě, zaujaly člověka, který si vzal na starosti naplňovat výstavní síň kostela na Kružberku fotografickými i jinými výstavami. Uviděl mě právě v okamžiku, kdy jsem v klášteře umisťoval výběr svých fotek z treku kolem Manaslu a Annapurny. Dohodli jsme se na uspořádání výstavy v relativně vzdáleném termínu v polovině prosince a čas běžel…

Mezitím jsem dostal pozvání od Pavla Matouška, abych se zúčastnil jejich opakované výpravy na sedmitisícovku Diran v Karakoramu s tím, že se mám nejpozději do vánoc vyjádřit. I když jsem si celou dobu nebyl moc jist, jestli je to dobrý nápad, přesto jsem učinil první a nezbytný krok a to výměnu pasu, protože tomu stávajícímu už končí platnost. Stejně bych si ho musel nechat vyměnit.

Počasí v polovině prosince nebylo nic moc…“Už to není jako zamlada…“. Tři dny před dnem „D“ byla ledovka, ale v noci z pátku na sobotu se oteplilo a ledovka si to namířila do nějakých jiných končin.

V sobotu 15.12.2012 jsem měl poměrně náročný program, kdy jsem chtěl spojit příjemné s užitečným…a nějak to nedopadlo. Nejprve jsem jel nadělovat dárečky dceři do Heřmanic, potom jsem dojel vyzvednout zapomenuté věci do práce v Opavě, následovala cesta do Hranic. Zde jsem nabral mamku do auta a odvezl ji k sestře Olze na oběd, potom jsem byl uveden do slušného stavu (ostříhán …) a následovala jízda zpět s mamkou domů a už jsem se pustil do vysávání a dokonce i do čištění koberce v předsíni. Fofr a o půl čtvrté už jsem opět odjížděl ke Klvaňům na kafe a následoval odjezd s Olgou na mou první vernisáž. Pohodová jízda, která ale skončila místo v 17.00 na vernisáži už asi v 16.20 hod. mezi Odrami a Vítkovem.

 

 

 

Nebyl žádný spěch, vše bylo pod kontrolou, ale přesto se mi celá záležitost vymkla z rukou. Pravděpodobně jsem v podvědomí podcenil ledovku z předchozího dne a nechal jsem se ukolébat dobrým stavem silnic od rána až do odjezdu z Hranic. Nic nenasvědčovalo hrozícímu nebezpečí…ale v první zatáčce jsem dostal smyk a než jsem řekl „do pr…“, tak jsem předkem auta narazil do skály, která byla právě po naší levé ruce a po odražení jsem se ještě stačil otočit a ke skále se přirazil zadním pravým blatníkem. A bylo vymalováno. Dostal jsem ránu od airbagu do tváře a uvědomil jsem si současně, že i bezpečnostní pásy zafungovaly skvěle, možná, že až příliš…A to byla ještě asi ta lepší varianta. Kdo zná ono příjemné údolí, ví, že jsme měli po pravé ruce potok, jenže ten teče asi tak o 5 m níže pod vozovkou.

Jen co vyběhly oba airbagy ze svých šuplíčků, zakouřilo se a člověk po tom úderu si nedal ani „dvě po dvě“, ale nebezpečí požáru se vyloučit nedalo a tak jsem jen zmáčknul blikačku a zavelel jsem k opuštění vozidla, což se nám podařilo. Asi do minuty projíždělo vozidlo kolem nás, které jsem ještě v bláhové naději, že se skoro nic neděje, poslal pryč. To druhé zastavilo s blikáním samo a hned se zajímali o náš stav. Po té ráně jsem si ne a ne vzpomenout, kde mám svůj výstražný trojúhelník, tak mi tam dali svůj. Ale ještě než odjeli asi za 5-10 min, tak se mi po té bombě čenichovce rozsvítilo a našel jsem ho v servisním balíčku, společně s lékárničkou. Dokonce mi i poradili, že mám volat na policii 158. Volání prošlo a potom se zdálo, že Olga nemůže popadnout dech, tak jsem se snažil pomoci a ještě zavolal navíc i 155 - rychlou záchrannou pomoc a pochopitelně jsem nahlásil i potřebu odtahu na asistenční službu. Protože stále vozím svůj foťák s sebou, tak jsem si pocuchanou Pampelišku i vyfotil. Nejvíc mě mrzí, že asi nebudu schopen fotit i na vlastním pohřbu…

První přijíždí chvíli po půl páté policie z Oder s tím, že mi dali fouknout (byl jsem negativní, tedy bez nálezu…), obhlédli situaci, dali se do řeči i jinak, ten asi služebně starší byl hovorný a tak jsme se dokázali bavit i o horách a jeho kamarádech. Zavolali na dopravní policii do Nového Jičína, protože, jak mi řekli, jejich rajon končí asi 200 m jízdy směr Vítkov na železničním přejezdu. Mezitím přijela záchranka a velmi opatrně naložili Olgu do sanitky a profesionálně ji vyslechli, zapsali údaje OP a uvázali na lůžko tak, aby se nemohla pohnout. Její problém byl především v tom, že měla něco s krkem, ale říkala, že ani nedostala tutéž ránu od airbagu jako já. Za chvíli se ještě ozval Ruda, který už za tu dobu dojel až do Oder, ale protože Olgu odváželi po dohodě do nemocnice v Hranicích, tak jsem ho nasměroval taky tímto směrem. Podle pozdějších informací měl Ruda co dělat, aby sanitě v rychlosti stačil. Po asi půlhodinovém čekání, kdy nás dopravní policie nemohla nalézt, protože odbočila směr Klokočůvek (jejich rajon), konečně přijeli. Dlouze se ale dohadovali s policií z Oder o tom, že nemohou a ani nesmějí vyšetřovat tuto havárku, protože to opravdu není jejich rajón. Je fakt, že už jsme asi před 500 m minuli ceduli „okres Opava“.

I když jsem je s lehkým humorem vyzýval k patřičným policejním úkonům (s ohledem na snížení nákladů, respektive jejich dalšímu nenavyšování…), nepřesvědčil jsem je, protože měli svou pravdu. Splnili svou povinnost, přijeli na výzvu a osvětlili kolegům rozsah svých pravomocí. Chlapi z Oder se mi omluvili a hned volali na policii z Vítkova, která taky do půl hodiny přijela. Opět vyšetřování a doklady, nyní to zjišťování již proběhlo částečně i bez mé osobní účasti. Naštěstí vozím v zimě vždy pohorky na přezutí pro případ problémů, tak i když bylo jen pár stupňů nad nulou, nebylo mi celé ty tři hodiny na nohy zima. Asi po 10 minutách sepisování okolností havárie vítkovští policisté zavolali na dopravní policii do Opavy a ti dojeli něco po půl sedmé. Byl to téměř nejkratší den roku a tak už od půl páté byla tma. Nyní už došla baterka mého havarovaného auta a blikačky tedy ukončily svůj světelný koncert, ale ten se celou dobu snažili zajistit další dva policejní vozy (z obou stran havarovaného vozidla). Již po příjezdu první policie jsem současně zavolal i na asistenční odtahovou službu, ale bylo mi řečeno, že mám zavolat až v okamžiku, kdy bude na místě dopravní policie. Takže jsem tento postup taky zopakoval 2x, jednou po příjezdu Jičíňáků a podruhé po příjezdu Opaváků. Bylo mi řečeno, že následující předvánoční týden už nic nebudeme řešit a předvolán budu až v novém roce, že mi pan praporčík zavolá 3.1., kdy už bude znát své směny…, Mezitím dojel na místo určení i odtahový vůz z Ostravy, pochroumané vozítko bylo bez dalších problémů naloženo na plošinu a po čtvrthodině, cca o půl osmé jsme vyjeli směr Ostrava. Vím, že mám v havarijní pojistce uloženo, že mám použít smluvní servis, ale protože se tam už nepraví, kde ty smluvní servisy jsou, nechal jsem auto odtáhnout tam, kde jsem ho koupil a celých 7 let servisoval – do servisu Honda v Kunčicích. Bylo vidět, že řidič odtahové služby neměl pojišťovny moc v lásce, protože si stále stěžoval, jak je pojišťovny dusí nízkými tarify při jejich asistenčních službách. Byl to profík, který napojil i baterky svého odtahového auta, abych mohl auto na parkovišti v Hondě i zamknout. Dveře lze sice zavřít i mechanicky zevnitř, ale kufr už svou pojistku nemá. Ty propojovací kabely k bateriím nejsou vůbec k zahození. Potom jsme odjeli do bydliště řidiče a majitele odtahové služby ve Vítkovicích, kde jsem doplatil dovozné vraku nad smluvní rámec (naštěstí to byla ještě snesitelná cena), přestoupil na tramvaj, když jsem se ještě před odjezdem dověděl od Olgy, že už byla z nemocničního ošetření propuštěna. Tak to jsem si opravdu oddechl, že jsem pravděpodobně nikomu nezničil zdraví…Pobral jsem pár věcí, které jsem unesl a po půl deváté byl doma. Zvláštní, žádné fanfáry mě doma nečekaly, o teplé sobotní večeři ani nemluvě…

 

 

 

Neděle nebyla nic moc, ta rána od airbagu začala přicházet k sobě a vůbec to nebylo veselé. Udělal se mi na tváři a hlavně na nose pěkný strup, který jsem několikrát denně celý týden mazal mastí „s vycházejícím sluncem…“, ale pochopitelně, že jsem v pondělí ráno odcházel zařizovat tyto nepříjemné záležitosti poznamenán strupem jak Kain znamením. Než jsem ale šel do servisu, šel jsem se ještě posadit do křesla k mému dentistovi. Jak se ukázalo, nebylo to až tak nejbolavější a hlavně to bylo časově omezené (čištění kanálků v zubu po vypadnutí můstku před jeho opětovným nasazením).

Cestou ze zubního jsem se rozhodl pořešit oznámení o havárii, i když jsem s pojišťovnou i odtahovkou mluvil už sobotu vpodvečer. Následoval velmi dlouhý telefonát (cca 15 min. na mé náklady), kdy jsem opět celou situaci, patřičně umístěnou na časovou osu až do mého příjezdu domů, musel do telefonu odříkat. Největším problémem se ale stalo, že já nechal odtahovou službou odvézt ten nepojízdný vrak do servisu Honda v Kunčicích, ale slečna na druhém konci drátu mi tvrdila, že takový servis mezi vyjmenovanými a předem určenými servisy nemá a že si musím zajistit odtah do smluvního servisu na ulici Serafínovu, kde se tento servis nachází. Ujistila mě, že se oba servisy určitě dohodnou o odtahu z jednoho do druhého mezi sebou. Koneckonců u lidí to funguje stejně. Musí jezdit ke smluvnímu lékaři, aby náklady pojišťovny byly co nejnižší. Na tom přece musíme určitě všichni vydělat.

Ještě před tím, než jsem dorazil do servisu, přišlo mi na mobil číslo škodního případu, kterým jsem se měl všude v telefonátech nebo i v korespondenci prokazovat pro identifikaci. Chvíli po příchodu do servisu mě poprvé někdo potěšil, a sice když mi technik sdělil, že jsem správně v autorizovaném servise a že pracují pro mou pojišťovnu a ta zmíněná Serafínova ulice je na druhé straně servisu. Takže tento, zdánlivě nepříjemný problém byl rázem vyřešen. Ty další už tak laciné nebudou…

Ze své mailové schránky jsem začal stahovat a tisknout mnoho neblahých zpráv, které naznačovaly, že policejní odhad o poškození vozidla v cenové relaci cca 100 000 Kč byl hrubě podhodnocen, což bude mít jednoznačný vliv na řešení tohoto případu. Ale to jsem ještě všechno nevěděl dopředu a tak jsem si vzal opět několik drobností z auta a odjel do práce.

Následovalo mnoho dalších dnů, kdy se nic podstatného nedělo, jen jsem od pojišťovny dostal mailem dopis, co vše musím předložit, aby mohli celou akci vyřídit ku prospěchu poškozeného (tedy mě…). Tak to jsem si oddechl, v požadavcích tam byly především protokoly od policie včetně schematických obrázků havárie. Můžeme být klidní skoro 14 dní, než budeme s Olgou předvolaní k dopravní policii Opava.

Pan praporčík se ozval sice už mezi svátky („skryté“ číslo, které se mi obvykle zobrazuje, když volá někdo z MŽP nebo když si moje Eva zapomene tuto volbu v telefonu opětovně změnit…). Potvrdili jsme si, že zavolá 3.1. a že se dohodneme. Nejraději mám závěry jednání, že si dohodneme termín pro další jednání. To mi silně připomíná dohody mezi našimi vládními politickými stranami. Ale to bych jim asi křivdil…a navíc moje „dohoda“ byla naprosto stejná.

 

 

 

 

Nervózní jak sáňky v létě jsem celý den očekával opětovné zavolání ze „skrytého“ čísla, ale nakonec se pan praporčík ozval z klasického mobilu 4.1.2013. Dohodli jsme si společné rande i s Olgou na 8.1. v Opavě na dopravním inspektorátu. Přijati jsme byli ještě o 10 min dříve. Proběhlo docela zajímavé poučení, které se týkalo především Olgy. Bylo jí řečeno, že mě může chránit před většími problémy tím, že neukáže lékařskou zprávu, aby mi nepřitížila. Nějak to moc nechápu. Když je ve zprávě napsáno, že je OK a nic jí není mimo vlastní pohmoždění, které by mělo odeznít, tak nevím, proč se to nemůže zveřejnit. V každém případě jsme tuto alternativu ale vzali za své a zprávu si Olga nechala pro sebe. Má to minimálně jeden dobrý výhled do budoucna, nebude už popotahována jako já do Vítkova na městský úřad, kde bude další projednání mého přestupku (nyní už i s pokutou…). To je jen její odklad, protože pokutu nedává policie, ale příslušný MěÚ. Toto slyšení ale proběhne až v horizontu 2-3 měsíců, protože všichni mají své termíny…Ač byl celý můj případ zaznamenán už ten inkriminovaný podvečer (a dokonce se to i nahrávalo…), tak se zde pan praporčík před námi snažil sepsat „Úřední záznam o podání vysvětlení“ asi 1.5 hod, než bylo napsáno, přečteno, podepsáno a orazítkováno. Vůbec si nedovedu představit tu pracnost, když vznikne nějaká hromadná havárka deseti aut na dálnici a i když jsou každý odjinud, tak se musí dostavit na příslušný dopravní inspektorát…a to už vůbec nemluvím o případech, kdy dojde opravdu na vážná zranění, kdy zůstane otevřené a rozbité auto někde stát…Po tak náročném výslechu si se sestrou děláme radost a navštěvujeme jako relax výstavu o již zmizelém opavském zámku a jeho historii. Aspoň jedno plus pro mě na závěr- moje havárka prý nepostihuje nijak bodové konto, tak sned budu moci jezdit i nadále.

 

 

 

Nyní už nabraly všechny události rychlý spád a měly i tah na branku. Ve středu 9.1. jsem sepsal dopis, ke kterému jsem přiložil veškerou potřebnou dokumentaci (včetně záznamu od policie). Chyběl jen zákres havárie, který ještě nebyl zpracován (dle informace Policie ČR). Do týdne mi přišla odpověď z pojišťovny, že mi posílají na účet odpovídající částku (cena před havárkou – cena nejvyšší nabídky na odkup vraku, tj. 110 000- 26 000 – spoluúčast = 82 000 Kč). Tak aspoň něco. Je fakt, že na internetu jsou nabídky obdobných vozů podobného stáří a najetých km (ale pochopitelně nebouraných) za ceny cca 200 000 Kč.

Než ale kupovat 6-8 let staré auto, tak to je lepší něco přidat a pořídit zase novou kvalitu. Navíc i to naše auto bylo možné opravit, ale to, co by se muselo opravit a odzkoušet, tak toho bylo za 220 000 Kč a asi jediná rozumná úvaha je mít dvě stejná, jinak nabouraná auta a dát je dohromady. Nakonec nám v servise nabídli, že dají inzerát na odkup našeho vraku za vyšší cenu, a i když to byla cena jen o 3 000 Kč vyšší než ta nabídnutá v aukci, stále lepší něco než nic. Když vás chce prodejce natáhnout, tak s úsměvem a s tím, abyste si mysleli, co pro vás vlastně všechno neudělá…Dobrá taktika. Tak se naše Pampeliška ocitla již druhý den po sepsání smlouvy v Bolaticích s tím, že tamní servisák to auto opraví pro svou paní. Doufám, že v tom není nějaký skrytý úmysl, dát jí bourané auto…a v den naší oddílové schůze už máme vybrán nový Jazz, tentokráte v červené barvě, protože žlutou přestali dělat.

Drobná nepříjemnost je v tom, že se po týdnu, kdy už konečně odezněla rána do obličeje, ozval se v plné síle náraz bezpečnostního pásu do hrudníku. Už začal šestý týden po havárii a já stále nemohu spát bez bolesti na boku (stejný problém mi dělá zakašlat a o kýchnutí už ani nemluvě…), stejné bolesti má i Olga, ale přesto se snažíme vyrážet na běžky (Olga během dne, já večer potmě po příchodu z práce, oba o víkendech). Je třeba využít napadaného a ležícího sněhu na našich pláních i v Poodří.

 

 

 

Dodatek Olgy:

Celé to dopadlo nejlíp, jak to v dané situaci dopadnout mohlo. Když vidím na rehabilitaci, kam po bouračce s torzí krční páteře docházím, lidi po úrazech, není mi úplně volno. Život a zdraví jsou opravdu to nejvzácnější, co máme.

 

 

Pro zvídavé je možno se podívat na další foto z popisované doby na internetu:

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkuji všem, kteří dočetli. Snad mé informace pomohou k rozhodnutí tyto zážitky nikdy nezkoušet na vlastní kůži.

Jiří