Dovolená Klvaňovi 2014

Dovolená 2013
 
            Pročítám článek o naší alpské dovolené v létě 2012, který jsem končila povzdechem, že další dovča se patrně přesune někam do nížin. Nepřesunula se. V únoru přerovská ortopedie odvedla precizní operaci Rudovy kyčle, což bylo 40% úspěchu. Těch zbylých 60% záleží na pacientovi, jak poctivě cvičí. Ruda rozcvičoval svou novou kyčli tak pečlivě a zodpovědně, že jsme v našem osvědčeném srpnovém termínu odjížděli na Šumavu a do Alp s ferratovou výbavou v kufru auta. Ale popořádku.
            Cyklistika je pro rehabilitaci po operaci kyčle velice doporučovaná. Už od jara jsme tedy jezdili na cyklovýlety po blízkých i vzdálenějších trasách, oblíbená byla hlavně cyklostezka Bečva v různých variantách. První týden dovolené se tedy odehrál v sedlech našich kol.
            Domluvili jsme se s Oli a Pepíkem Hrabalovými, kteří jsou milí, veselí a hlavně ochotní sdílet s námi naše nápady na zlepšení kondice tělesné schránky (rozuměj týrání těla), odehrávající se převážně na horách. Pohledem na mapu Šumavy a po doporučení kolegy z Cetrisu jsme objednali pobyt ve Stožci. No a ještě jsme poprosili u nebeských meteorologů o co nejleší počasí. Opravdu se snažili.
            Sobotu 3.8. jsme kromě příjezdu na Šumavu a ubytování ve dvou pokojích se společným sociálním zařízením na OÚ Stožec využili k prohlídce nové turistické atrakce na Lipně – stezky v korunách stromů. Kruhový výhled na Šumavu z vrcholu věže při    západu slunce byl moc krásný a odpovídal cenové relaci atrakce. Dokonce jsme ve věži vyslechli i koncert klasické hudby v podání houslisty a violoncellistky.
            Další dny už byly sportovně laděny, samozřejmě po ranní desinfekci slivovičkou. V neděli nás přijeli navštívit Světlana a Lojza Pokorní z Klatov a společně jsme si udělali pěší výlet na Stožeckou kapli (bohužel byla v rekonstrukci) a poobědvali jsme s nimi výborného pstruha v penzionu „U pstruha“.
            Od pondělka jsme proháněli kola, objeli jsme všecky místní cyklolahůdky: první den do Nového Údolí a kolem Schwarzenberského kanálu do Nové Pece (koupání ve Vltavě),  zpět po „Šumavské magistrále“ s kávičkovou zastávkou na Černém kříži – 50 km.
            Další den jsme za úmorného vedra přejeli přes Nové údolí do Bavorska a víceméně jsme kola vytlačili až na Třístoličník. Radlery jen zašuměly. Ruda postavil anténu a za zájmu turistů lovil z étéru SOTA body, já s Oli a Pepíkem jsme došli mrtvým lesem po hřebenu na Trojmezí a zpět. Dolů to pěkně frčelo, celkem 33 km a 8 km pěšky.
            Středa byla dalším vysílacím dnem. Jeli jsme po „tovární cestě“ k hornímu portálu tunelu Schwarzenberského kanálu a po doplnění tekutin v hospůdce na Jelení ke krásnému Jelenímu jezírku. Tady jsme se rozdělili, Oli s Pepíkem jeli do Nové Pece a dali si tam oběd. Já s Rudou jsme vylezli na Jelenskou horu, odkud bylo nutno vysílat. V Nové Peci jsme se opět setkali s Hrabalovými, jeli spolu na Černý kříž, odkud oni vylezli na Stožeckou kapli a naše vysílací dvojka odjela do Českých Žlebů a Ruda skoro do tmy vysílal z Žlebského vrchu. Sestup po pastvině plné kravinců byl opravdu romantický.
            Ve čtvrtek uzrál čas na zdolání nejvyššího vrcholu české části Šumavy, kterým je Plechý s výškou 1378 m n.m a deseti body do SOTY – je snad pro výstup lepší důvod? „Oslí cestou“ jsme dojeli ke Schwarzenberskému kanálu a na Plešné jezero. Tady jsme zamkli kola a dál pokračovali nahoru pěšky po žluté značce, kolem pomníku Adalberta Stiflera, s veselou partou zdatných důchodců-turistů, nabízejících i vrcholovou slivovici. Body byly získány a kola nám u Plešného jezera nikdo neukradl. Zpáteční dlouhý sjezd údolím Hučiny jsme ukončili na Černém kříži kávou a zmrzlinovými poháry. Aby byl den ještě vydařenější, zašli jsme večer k „Pstruhovi“ na vínko.
            V noci byla vichřice a během dopoledne s přestávkami pršelo, lenošení s četbou a konzumací různých dobrot nám po výkonech předešlých dnů přišlo vhod. Po obědě jsem usoudila, že dost bolo povalování a i když bylo celkem jasné, že pršet ještě může, dali se všichni zlákat na výlet. Cílem bylo objet horu Stožec s odbočkou do Lenory. Vyjeli jsme po žluté a modré značce a hned pod Stožeckou kaplí se ukázalo, jak ničivá byla noční vichřice. Obrovské šumavské smrky polámané jako třísky a popadané přes cestu, po které jsme jeli. Museli jsme kola několikrát krkolomně přenášet. Když už jsme se z polomů vymotali a vyjeli do krásného údolí za Stožcem, píchla jsem. Pochopitelně zadní kolo. Jako naschvál jsem neměla ani opravný sprej, ani náhradní duši. Ještě že mám hodného manžela, který v jemném deštíku duši zalepil a ani mně moc nenadával. Deštík ovšem plynule přešel v liják. Vzdali jsme Lenoru a uháněli nejkratší cestou přes Dobrou na naši ubytovnu. Durch mokré oblečení se sušilo až do rána. Při slivovičce nám to ale vůbec nevadilo.
             Další den byla sobota 10.8. Ráno jsme se za krásného počasí sbalili, uklidili pokoje, sprchu jsme odložili do vany (kinosál zachráněn před vytopením!) a rozloučili se s Hrabalovými. Oli s Pepíkem se na závěr vydali zdolat kopec Boubín a tím pro ně dovolená skončila. My jsme přejeli do Strážného, já tady v obchůdku doplnila zásoby a Ruda zatím okukoval místní lehké děvy. Pak už přes Německo do Pasova a Rakouskem přes Liezen až do Ramsau. Sluncem nasvícené jižní stěny pohoří Dachstein nás zdaleka vítaly. Měli jsme z Česka zabukovaný týden v příjemném malém kempu Dachstein. Postavili jsme stan i přístřešek k autu, uvařila jsem slavnostní ražniči a podnikli jsme malou procházku po okolí. Na recepci měli spoustu mapek a dokonce popisy všech zdejších klettersteigů v češtině. Druhá půlka dovolené začala moc pěkně.
            Nedělní ráno bylo ukázkově slunečné. Nabalili jsme ferratovou výbavu a přejeli do soutěsky Silberkarstein. Podle brožury tu měly být dvě pěkné feráty – Hias a Siega. Opravdu byly moc hezké a docela exponované, výborně zajištěné, jen poněkud přelidněné - stejný cíl mělo asi tisíc dalších lezců, lezlo se ve špalíru. Hias měl obtížnost D, trval nám 60 minut (průvodcovský čas). Ruda s novou kyčlí neměl žádný problém. Traverzem jsme došli na chatu Silberkarstein a protože bylo vedro, dali jsme si oblíbené a osvědčené Radlery. Pod druhou ferratu Siega obtížnosti C/D byl asi 20 minut dlouhý nástup a lezení trvalo 45 minut, opět v průvodcovském času. Cestou dolů jsme se znovu zastavili na chatě – tentokrát na zaslouženou kávu. K autu jsme sestoupili soutěskou po klasické turistické trase. Protože originální ferátový set měl jen Ruda a já jsem používala můj letitý (zlé jazyky tvrdí, že muzeální...a mají pravdu) prsní úvaz s karabinami na smyčkách, což nebylo moc pohodlné, koupili jsme na zpáteční cestě u SKI WILLY (měli otevřeno i v neděli odpoledne!) ferátový set za 80 € i pro mě. A doufám, že ho ještě hodně využiju.
            V pondělí ráno jsem vykoukla ze stanu a zase zalezla se sdělením, že je zataženo. Takže jsme spali až do 7,45 hod. V osm už ovšem pralo slunce a já budila Rudu pobídkou – vstávej, je třeba jít vysílat!!! (řekněte, může být pro radioamatéra krásnější probuzení?)    Honem hurá do výšin. Vyjeli jsme po Dachsteinstrasse na parkoviště pod lanovkou a tady samozřejmě mohutná fronta horchtivých turistů, čekání zabralo ¾ hodiny. Poučení pro příště – vstát včas. Vybrali jsme túru na Hoher Gjaidstein 2 794 m.  Je to lehká hřebenovka přes Kleiner Gjaidstein, místy zajištěná, s krásnými výhledy na dachsteinský ledovec a vrchol Hoher Dachstein. Nebylo tam moc lidí, vzdálenost příjemná, cesta nám trvala něco přes hodinu. Na vrcholu si Ruda zavysílal a opět mu přibyly body do SOTY. Pro radioamatéra docela atraktivní dovolená. Ještě že já jsem taková tolerantní manželka. Na horní stanici lanovky jsme si dali kávu a opět postáli cca ½ hoďky ve frontě na jízdu dolů. V noci byla 2x bouřka, ale spali jsme jak mimina.
            Další den byl do oběda deštivý a do večera zamračený, strávili jsme jej v kempu četbou, vyvařováním dobrůtek a lenošením. Středu jsme využili k procházce kolem Ramsau, protože počasí nebylo ještě ideální. Ale zato předpověď na čtvrtek je výborná, těšíme se na krásný den.
             Vrcholově vysílací den se vydařil, modré nebe a sluníčko. Vyjeli jsme první lanovkou nahoru a po dachsteinském ledovci jsme došli pod klettersteig Schulter na Hoher Dachstein. V 9 hodin jsme se zařadili do ohromného štrúdlu lezců. Dost jsme jich i předběhli. Na vrchol jsme dolezli po traverzu ze Schulteru klettersteigem Randkluft, což je normální výstup na Dachstein. Trvalo nám to 2 hodiny. Potřetí v životě jsme koukali z Dachsteinu na hory kolem, pozorovali kavčata, loudící mezinárodní svačinky a Ruda samozřejmě vysílal. Body rychle získány a tak jsme se dlouho nezdrželi, hustota lidí na vršku byla opravdu nad naše síly. Dolů jsme slezli vcelku rychle, i když jsme se museli vyhýbat s opozdilými dobyvateli vrcholu i pomalými sestupujícími. Na terase horní stanice lanovky jsme poseděli u kávy a radlerů. Všimla jsem si, že k jednomu stolku poblíž přišli pán s paní, oba šediví a očividně ještě starší než my, které jsme předlézali cestou nahoru i potom dolů. Zamávala jsem na ně a pronesla něco jako že lezení na Dachstein bylo pěkné a počasí přálo. Když pak odcházeli, zastavili se u nás a paní nám řekla, že dnešním výstupem oslavili zlatou svatbu!!! Muselo jim tedy být 70 let a možná i více. Obdivuhodné.
            Krásný den poněkud narušila parta pitomých Pražáků, typických mistrů světa, předbíhali na lanovce a nikdo nemohl přeslechnout, co oni vylezli a jak byli dobří. Vrčela jsem na jejich hulvátství ještě v kempu při večeři, když slyším zase češtinu – no není to tamhle Olča? Z dodávky vedle našeho stanu se vynořilo sedm lezců z našeho oddílu! Hned bylo veselo, v kempu bylo sice plno, ale kouzlo osobnosti předsedy zafungovalo a místa pod sušáky prádla mohli obsadit. Hned jsme domluvili společný program na další den. Měla jsem totiž celý týden zálusk na slavné místní klettersteigy Anna D a Johann D/E, Ruda na ně nechtěl. Ale mlaďoši je měli v plánu.
            Takže jsme se ráno u dolní stanice lanovky rozdělili – Ruda vyjel potřetí nahoru a já šla sama na Sudwandhütte a dál pod nástup na Annu. Už z dálky bylo vidět chumel lezců, říkala jsem si, no nazdar, už zase fronta. Byla to německá skupina 30-ti lidí, zařadila jsem se tedy za ně. Asi čtvrt hodiny po mně došli na nástup kamarádi z oddílu, to už jsem byla ve stěně a mezi námi další lezci. Ti přede mnou nijak nezdržovali a lezení bylo plynulé, docela těžké, moc pěkné. Na vrcholu Anny jsem byla za 11/4 hodiny, průvodcovský čas je 21/2hodiny. V pohodě jsem na vršku svačila, fotila a čekala na ostatní. Němci mezitím pokračovali částečně na Johanna, částečně dolů. My jsme se společně nechali vyfotit pohlednou francouzskou dívčinou, kterou kluci samozřejmě nemohli nechat na pokoji a klidně jí dělali před očima jejího přítele všeliké návrhy. Ještě že česky očividně neuměla. A tady jsme se i my rozdělili – kluci a Klárka pokračovali na Johanna a já se Simonou jsme se rozhodly, že už toho krásného bylo dost a pomalu jsme přes Sudwandhütte sestoupily na parkoviště u lanovky.
             A teď Rudův program: lanovkou nahoru, v 9 hod nástup na klettersteig Koppenkarstein Westgrat. U lanového mostu přes Austriascharte došel skupinu Čechů, s kterými dolezl až na vrchol. Tady opět – jak jinak – vysílal (možnost získat SOTA body na Anně nebyla, tak proč by tam lezl, že ano). Zpáteční cestu si zkrátil z Austriascharte po dlouhém žebříku přímo na ledovec. Na lanovce byla porucha, takže musel ½ hoďky čekat, to už jsem dole z jeho esemesky věděla a se Simonou jsme si čekání užívaly opalováním na lehátkách před budovou lanovky. Dole v kempu sprcha, večeře a trochu povídání u slivovičky o úspěšném dnu – Johann byl prý moc pěkný a Michal jím dokonce protáhl méně zdatnou českou děvu, která málem vzdala těžký E-čkový nástup.
            Ráno jsme už jen zabalili, rozloučili se s oddílovými kamarády, kteří přejížděli na Gosau a Adamkovu chatu, a protože jsme tentokrát nebyli nijak daleko, už v 16 hod jsme byli v pořádku zpět doma. Trochu unavení, ale moc spokojení, že ještě nejsme tak úplně do starého železa!
           
           
Duben 2014
text:Olga Klvaňová
foto: Ruda Klvaňa