Dovolená Klvaňovi 2012
Dovolená 2012
Letní dovolenou v tradičním srpnovém termínu jsme prožili ve dvou oblíbených lokalitách – u lago di Garda v Itálii a ve švýcarských Alpách pod naším osudovým Allalinem. Dovolená nebyla tentokrát tak úplně pohodová jako v letech předchozích, ne kvůli počasí nebo cílům, ale kvůli Rudovým nevolnostem z arytmie. Ale od začátku.
Náš kocourek Lucin nám zpozdil sobotní ranní odjezd, protože měl ten den dostat poslední injekci na veterině a evidentně to tušil. Někde byl zašitý a my na něj volali a lákali ho na salámek marně. Ale aspoň jsme se takhle vyhnuli nejbrutálnějším víkendovým zácpám na silnicích. Dojeli jsme do příjemného rakouského kempu Wimmer u Achensee a šli se večer projít. Procházka skončila mým koupáním v jezeře, aniž bych se předtím vyzula a vzala si plavky – ujely mně nohy na kamenech na břehu. Ruda se dost bavil.
Další sportovní a jiné aktivity se už konaly od neděle u jezera Garda. Ubytování jsme měli zamluvené v kempu Bommartini, kam jsme jeli jako domů, jsme tu už potřetí. Našla jsem na netu nějaké ferraty, měli jsme s sebou i kola, voda v jezeře čistá a teplá, kopců kolem všude plno. Ale děsné vedro, nejlíp bylo v kraťasech a tílku nebo po krk ve vodě. S první ferratou Mori (obtížnost D) to nevyšlo, byla poškozená a tudíž zavřená. Pružně jsme změnili cíl a vylezli na Monte Altissimo di Nago 2076 m. Ruda si nesl své amatérské nádobíčko, vysílal z vrchu pilně, leč marně. Škoda, kopec byl za 8 bodů. A ani káva na chatě pod vrcholem to nespravila, měla do italské kvality věru daleko.
Další ferrata Colodri (B/C) z Arca byla příliš lehká a krátká, než aby aby se nám líbila. Navíc ve dvou třetinách její délky začalo být Rudovi zle od srdce, naštěstí se tam dalo vytraverzovat pod stromy do stínu, po hodině odpočinku byl schopný dolézt na vrchol. Další dlouhé odpočívání a pak sestup do Arca se stálými odpočinky, mimo jiné i s tamní skvělou zmrzkou. Před příchodem k zaparkovanému autu jsme naposledy seděli na betonu vedle silnice. Dojeli jsme zpět do našeho kempu, najedli jsme se a zaplavali si. Pak chtěl Ruda fotit náš stan, zjistil ale, že nemá foťák. Vzpomínáním jsme usoudili, že zůstal ležet na betonu při našem posledním odpočinku. Sedli jsme tedy do auta a jeli se tam podívat, i když šance na nalezení byla mizivá. Při přijíždění k onomu místu byl na betonu vidět papír, přitížený kamenem a já jsem zavýskla. No spíš zaječela radostí. Bylo tam anglicky napsáno, že pokud jsme ztratili foťák, je v recepci kempu. Foťák tam opravdu byl i s dalším vzkazem, že ho našli Holanďané, ubytovaní v kempu o 800 m dál. Hned jsme tam jeli, našli jsme ale jen jejich prázdný stan. Chvíli jsme čekali, jestli se ti dobrodinci neobjeví. Nepřišli a tak jsme jim u jejich sousedů (náhoda – lezli s náma dnes ferratu Colodri a pamatovali si nás) nechali láhev naší slivovičky s děkovným dopisem. Večer jsme si připili červeným vínkem na zdraví hodných Holanďanů.
Další vytypovanou ferratou byla Rino Pisetta, obtížnost E, 5 hod. Chtěla jsem ji vylézt sama, Ruda by na mě čekal dole. Kvůli zmatkům s jinak než v popisu vedeným chodníkem k nástupu jsem nalézala až v 10,15 hod, kdy už bylo naprosto neúnosné vedro. Hned začátek byl pěkně do kopce a chyty i stupy naprosto vyleštěné, lezečky vůbec nedržely. Vylezla jsem jen pár metrů a pak se rozumně vrátila. Raději jsme se až do večera koupali a taky jsme zajeli na kolách po cyklostezce do Malcesine na zmrzlinu. Ještě připomenu extempore s hmyzem – měli jsme s sebou krabici šlehačkových rohlíčků a jak se ukázalo, místní mravenci vzali krabici útokem před námi, po otevření se černala. Důrazně jsme jim sdělili, že my bychom si s dovolením také vzali, vyfoukali jsme je ven a rohlíčky rychle zblajzli.
Další den, poslední u Gardy, jsme vybrali pěší tůru z parkoviště pod horní stanicí funivie na Monte Baldo na vrchol roháčského charakteru Cima di Pozette 2128 m. Při výstupu nás trochu šokovali dva krajané s reklamou na pivovar Svijany na tričkách, kteří s horskými koly na zádech sestupovali. Vypadali dost nadřeně. Nahoře u vrcholové tyče stála židle. Všichni se na ní fotili, my taky. Rozhled krásný, voda v Gardě má neskutečně modrou barvu. Celý den bylo Rudovi dobře, až při sestupu od lanovky k autu se srdíčko zase ozvalo. V noci byla dvakrát bouřka, naše stříška se osvědčila.
V pátek ráno balíme a přejíždíme do Švýcarska, samozřejmě po posledním koupání a poslední kávě v Bommartini. Kolem Milana, Laga Maggiore a Domodosoly šplhá naše oktávka na Simplonpass. Výhled na švýcarské čtyřtisícovky ve slunci mě úplně nabil energií, je super říct jim po roce zase ahoj. Dojeli jsme do našeho oblíbeného kempu Kapellenweg a opět jsme byli šéfem přivítáni jako staří známí. Dostali jsme (oproti dřívějším rokům) „Bürger-pasy“, na které máme po dobu pobytu zdarma téměř všechny lanovky a místní busy. Stan jsme postavili na místě loňských provazochodců (ale letos se tu objevili o pár dní později taky), na večeři rychlé nudle s mákem a spát.
Ráno krásné počasí a předpověď na další dny taky dobrá, rozhodli jsme se vylézt na Fletschhorn 3993 m, poslední dosud námi nevylezený vrchol v trojlístku Weissmies – Lagginhorn - Fletschhorn. Jako vloni jsme s nabalenými batohy na kolách odjeli k dolní stanici lanovky na Hoh Saas. Jízda nahoru na pasy fakt zdarma, takže vymotat se rychle z houfu povykujících turistů a sestoupit na Weissmiesshütte, kde jsme měli už telefonicky zamluvené noclehy s polopenzí. Po kávě jsme se nalehko vydali na obhlídku nástupu na Fletschhorn až na konec „suchého“ ledovce (moc suchý nebyl, zato pěkně blátivý se sutí na povrchu. Fuj.). Cestou nahoru po chodníku na moréně ledovce nás skoro nechtěli pustit kozorožci, čtyři mladí spolu bojovali a hráli si, že prostě nešlo nefotit. Po večeři – polévka, bramborová kaše, vepřové ragú, dušená zelenina a jako sladká tečka puding – jsme dali pivko a spát. Budíček bude surový – ve 3,45 hod.
Brzy vstávali skoro všichni, snídaně jako vždycky na chatách moc dobrá, vydatná a organizačně zvládnutá. Vyšli jsme v 5 hod, pomalu se rozednívalo, pohled dozadu na skupinu Mischabel ve zlatém slunci připomněl bivak na Allalinhornu v roce 2006. Od konce morénového hřebínku už nebyla nutná čelovka. Než jsme přešli ze „suchého“ ledovce (teď po ránu byl zmrzlý a tudíž opravdu suchý) do strmých skalek a šutroviska, předešla nás tři družstva Francouzů. Viděli jsme je před námi pořád ve větší dálce, jsme už holt pomalejší. Ale stále nám to jakž takž šlapalo – po suťovém chodníku, po skalkách, dál na mačkách na strmém ledovci Tälligletscher, hodně „do kopce“ byl výlez na ledový hřebínek s místem, nazvaným Frühstückplatz. Dál jsme traverzovali ledovec Grüebugletscher, v jednom místě s docela impozantními séraky, co nám zrychlily krok. Dál nebylo moc jasné, kudy měl výstup vést, stopy od Francouzů nebyly vidět a oni tou dobou už šli po vrcholovém hřebenu. Propletli jsme se mezi ne zrovna dobře viditelnými trhlinami, postup nám pod hřebenem zpomalila jedna zvláště záludná trhlina, kterou jsem já přeskočila, ale Ruda ji obezřetně obcházel až do místa, kde se uzavřela. V sedle SZ hřebenu ve výšce cca 3900 m bylo jasné, že vrchol už nestíháme. Posvačili jsme, pofotili výhledy na všechny strany a hlavně nadherný vrcholový hřeben, tu třešinku, co jsme museli po celém ne zrovna příjemném výstupu vzdát, a otočili se na zpáteční cestu. Byla v pohodě, ale kousek nad chatou se Rudovi opět ozvala arytmie. Šel tedy pomalu, já jsem popoběhla do chaty, nabalila všecky zde zanechané věci a stihli jsme jednu z posledních lanovek z Kreuzboden dolů do Saas Grund. Úplně na vrcholu Fletschhornu jsme sice nebyli, ale rozhodnutí o návratu bylo rozumné. Na oslavu jsme koupili velké balení skvělé zmrzliny a na posezení ji k naší překapávané kávě smlsali, i když jsem na začátku nevěřila, že to dokážeme.
Další den opět krásné počasí, vyhlásili jsme aktivní odpočinek a v lehkém tempu jsme si vyjeli na kolách přes Saas Almagel (nanuky) až na hráz přehrady Mattmark. Strmé stoupání jsme ovšem vyšli pěšky, to bylo jen pro velmi zdatné a mladé cyklisty.. Nahoře jsme si dali v moc hezké restauraci pivo a celou přehradu jsme objeli po Seerundgang. Všude krásné horské kytky a vodopády. Turistů bylo celou cestu dost a obzvláště celých židovských rodin (od loňska se tu Židé snad namnožili), až na hráz totiž jezdí místní autobus. Celkem jsme ujeli 32 km, převýšení slušných 700 m. Tak takhle vypadá odpočinkový den Klvaňových.
V úterý opět pěkně a tak jsme se shodli na nostalgickém pěším výletu na chatu Britannia (z ní jsme před šesti lety vycházeli na Allalin). Lanovkou na Felskin, odtud po hnusném zničeném chodníku v nestabilní suti, po ledu a balvanech až na chatu. Káva a pivo věru zasloužené. Vrčeli jsme na Švýcary, co to má znamenat, tak blbý přístup na frekventovanou chatu, proč to neopraví. A ejhle, při cestě zpět vidíme, že místo pohybem ledovce zničeného chodníku mají nový, super značený a jinudy vedený chodník, který jsme my přehlédli jak družstevní lán. Takže vše odpuštěno. Večer jsme se v kempu družili se sympatickými sousedy - Andreasem a Elke z Pirny. Půjčili nám pěkného průvodce po ferratách, našli jsme v něm i ferratu Gemmi - Daubenhorn, kterou chceme lézt další den (typ jsme měli od mladých z oddílu, kteří ji lezli taky letos a moc se jim líbila). Porovnali jsme popis z netu a ten z průvodce – v obou případech autoři nešetřili superlativy, takže jsme natěšení.
Ferratový den D začal vstáváním do tmy v 6 hodin. Autem jsme přejeli do Leukerbadu, na parkoviště u lanovky Gemmibahn. Lanovkou nahoru k chatě Gemmi, pak kus sestup dolů a následný traverzový chodník, hodně úzký, na začátek ferraty. Nad náma úžasné skály Daubenhornu, dole rokliny. Před navázáním mi vypadla z batohu petka s vodou a klouzala do rokle. Naštěstí se asi po 15 metrech zastavila a dalo se pro ni opatrně slézt, voda by nám ve vedru velmi chyběla.
Celá ferrata Gemmi až na vrchol Daubenhornu trvá cca 8 hodin. Je to nejdelší zabezpečená cesta ve Švýcarsku a není určena pro začátečníky. V 1/3 délky je však možné ukončit ji (=krátká varianta) a sestoupit do Leukerbadu, což jsme plánovali a taky uskutečnili. Lezení na velice vzdušných traverzech, po švýcarsku perfektně zajištěné, prokládané svislými a místy převislými stěnkami, skalní pilíře se stupy a chyty v pevné skále, čtyři dlouhé žebříky svislé i do záporna s odpočívacími plošinami, obrovská plechová švýcarská vlajka vedle jednoho z žebříků, nádherné výhledy na Alpy i bližší hory kolem Daubenhornu, prostě lezecká dušička v peří. Navíc jsme byli v cestě sami, počasí nemohlo být krásnější a protože i Rudova arytmie se těch výšek zalekla, neměl den chybu. Fotili jsme oba, nešlo odolat, záběry se samy nabízely. Na travnaté plošině, kde končila krátká varianta, jsme byli za 2 a ¼ hodiny, což byl docela slušný čas. Zapsali jsme se do knihy, hodili pár franků do kasičky na údržbu cesty, trochu jsme si odpočinuli, pojedli a duševně se připravili na dlouhatánský sestup. Nebyl vůbec lehký, zase lana, úzké lávky, traverzy, skály, Leukerbad se přibližoval nějak pomalu. Sestup až k autu nám trval 3 a ¼ hod a docela nás vyšťavil. V kempu večeře, sprcha a domluvené posezení s Andreasem a Elke u láhve červeného.
Další den ráno drobně mžilo a byla mlha. V noci se kempem prošli zloději a pár lidí vykradli, bohužel naše přátele taky. Zavrhli jsme poslední výlet – lanovkou na Hannig, s případným výstupem k chatě Mischabel. Můj vysněný Nadelhorn Ruda odmítl už po Fletschhornu a tak vzhledem k počasí a celkové únavě jsme zabalili a vyjeli domů. Přespali jsme v kempu u Bodensee a další den už nás vítaly kočičky doma.
Závěrem je třeba napsat, že jsme věkem na horách muzeální kousky, takže další kopce – jestli nějaké budou - budeme volit o něco nižší, aby naše horotoulání nebylo vzhledem k pomalejšímu tempu nebezpečné (Ruda při cestě lesem: „Fuj, mám na ksichtu pavučiny!“ Já: „ Tomu se nediv, na starožitnostech pavučiny bývají.“). Rudu letos čeká operace, totální endoprotéza pravé kyčle a nejpozději do roka i druhá strana, takže se naše aktivity o příští dovolené patrně přesunou do nížin. Kopce ale rozhodně nepověsíme na hřebík! Držte palce, ať je ortoped šikovný.
Zdravíme všechny příznivce hor,
Olga a Ruda Klvaňovi.
Leden 2013
Ještě že už jsem s psaním tohoto románu hotová. Konstatovala jsem, že píšu jak Božena Němcová a Ruda se dožaduje večeře se slovy, že Božka Němcová taky trápila manžela hlady...
