Dovolená 2014 Klvaňovi - aneb kterak naši představu svatý Petr změnil

 

Natěšená z loňské, po sportovní stránce velmi vydařené a celkem slunečné dovolené, naplánovala jsem pro letošní srpnovou dovolenou celých 14 dní v rakouském údolí Ötztal. Měla to být kombinace několika ferrat, cyklovýletů a samozřejmě výstupů na tamní vrcholy – Wildspitzi, Similaun a Hintere Schwärze. Ale nějak jsme se špatně modlili a dopadlo to následně:

            Vyjeli jsme už ve čtvrtek 7.srpna, abychom se vyhnuli víkendovým dopravním zácpám. A docela se nám to v součinnosti s naší chytrou navigací i podařilo. Jen Rakousko nás přivítalo zamračeně a poslední dvě hodiny jsme jeli v dešti. Při stavění stanu v kempu v Längenfeldu – Hubenu už jen drobně mžilo.

            Ráno bylo ukázkově krásné, nebe vymetené, takže hup na kola a s ferratovou výbavou jsme dojeli po cyklostezce do Lehnu, pod ferratu Lehner Wasserfall B/C. K nástupu kolem krásné kapličky to bylo jen 20 minut do kopce, lezení příjemné, dobře zajištěné, nepřelidněné. Dolezení na vrchol ferraty bylo kromě původní trasy možné i novou variantou z r. 2013 D/E přímo podél vodopádu, do níž jsme odvážně nalezli po mém zdůvodnění, že jsme „geübte“. Bohužel několik lezců před námi bylo pomalých, jednoho vytahovali na laně a Ruda, který už byl za nimi v převislém úseku nalezený, si vytahal ruce natolik, že jsme rozumně radši slezli a vrátili se pokorně k původní lehčí trase. Nahoře jsem si aspoň přešla lanovou lávku nad vodopádem, bylo to pod sprškami vody docela  adrenalinové.

            Další den vzhledem k Rudovým bolavým rukám byl cyklistický. Po cyklotrase jsme vyšlapali do Söldenu, prošli jsme centrum i místní kemp (luxusnímu vybavení odpovídala cena), ale protože se blížily temné mraky, zbaběle jsme před nimi ujeli zpět do našeho stanu. Pršelo čtyři hodiny. Po večeři jsem vylákala Rudu na romantickou procházku - vyšli jsme chodníkem Sagenweg asi 300 výškových metrů. Zatměli jsme, samozřejmě bez čelovek.

            Chodník místních pověstí Sagenweg s kovovými plastikami a texty k nim (povídání Ruda pečlivě fotil, abych prý mohla vnukům tyhle pohádky doma vyprávět) byl tak pěkný, že jsme se na něj vydali hned následující ráno. Počasí nemohlo být hezčí. Pod chatou Feuerstein jsme obdivovali krásnou moderní kapli. Cestou podél potoka Pollesbach jsme došli k Pollesalmu a protože byla chuť na kávičku (s domácí šlehačkou – mňam!) a Radlery, poseděli jsme půlhodinku na vlídné terase almu. Údolí i hory kolem vypadaly skoro jako na Kavkaze. Pokračovali jsme dál chodníkem Jubiläumsweg, který dost brutálně stoupal úbočím kopce mezi nádhernými kytkami, posléze asi ve výšce 2250 m přešel do traverzu a přivedl nás na planinu s pasoucími se koňmi, krávami a zavřenou chatou Hahlkogelhaus. Sestup byl poněkud blátivý a dost strmě vedený. Zpříjemnily jej jen krásné výhledy do údolí a několik citátů a přísloví, rozmístěných na cedulkách na stromech kolem pěšiny. Do kempu jsme došli skoro za tmy v 19 hodin. Turistika docela výživná. A v noci zase pršelo.

            Ráno počasí pod psa. Evka poslala pesimistickou předpověď na další dny – nikde v Alpách nebude hezky, ale čím dál na jih, tím by mělo být líp. Rozhodli jsme se proto odjet na naše oblíbené Lago di Garda, k vodě za sluníčkem (???). A ne přes Brenner, který doporučil Google, ale přes blízký Timmelsjoch (přechod do Itálie ve výšce 2500 m), který vybrala naše navigace TomTom. Řídil Ruda, já se třepala vedle něj, protože přejezd v mlze jako mlíko, po serpentinách nahoru i dolů plných aut, cyklistů a krav poněkud pocuchal moje nervy. Nahoře jsme málem  neviděli ani výběrčího mýta, co úřadoval v budce těsně vedle silnice. Oddechla jsem si až na dálnici na Meran a Bolzano. Ve známém kempu Bommartini u Laga bylo volné místo pro náš stan i auto, voda v jezeře krásně teplá, zmrzlina v Malcesine standardně dobrá. Jen nákup jogurtu poněkud nedopadl – spadlo mi kolo ze stojanu, kelímek praskl a půlkilový jogurt volně vytékal do zadní brašny. Ruda honem dodal sáček, zbytek jogurtu jsem zachránila, ale tašku bylo nutno vymýt v jezeře. Bohužel jsem zároveň nechtěně vyprala i věci v druhém oddílu brašny, jako třeba dvě blikačky, nichž po stisknutí vypínače tekla voda...Ruda jen kroutil hlavou a v kempu obě zase uvedl do funkčního stavu.

            Ráno mírně sprchlo, ale na jihu déšť není tak nepříjemný jako v horách, vše rychle uschne a je teplo. Vyjeli jsme pro změnu na sever, 6 km po dost frekventované silnici s tunely do Torbole a dál proti proudu řeky Sarco už po cyklostezce přes Arco s místní supr zmrzlinou do dědinky Dro, kus za ní jsme to otočili a vrátili se zpět, samozřejmě opět se zastávkou ve zmrzlinárně v Arcu. Odpoledne koupání v kempu. Zlatým hřebem dne byly meruňkové knedlíčky.             Večer se od hor na horním konci jezera přihnala veliká bouřka. Vyplavení našeho letitého stanu ale zabránil Ruda, který z plachty přístřešku na auto vyrobil nad stan důmyslnou stříšku za použití lana, karabin, gumicuků a špagátů. Další den po snídani opět déšť (sakra!), povalovali jsme se ve stanu nebo četli v autě, až navečer jsme zajeli na kolech do Malcesine pro rohlíky a jiné.

            Ve čtvrtek jsme učinili pokus dojet co nejdál na jih. Po cyklostezce kolem jezera přes výstavná letoviska a městečka se jelo moc dobře, jenže svatý Petr ani tentokrát nespolupracoval a poslal ze severu hrozivě černá mračna. Takže zase otočit, jeli jsme zpět proti větru jako o život a podařilo se, hlavní mraky se šly naštěstí vyřádit jinam. Večer jsme seděli na pláži na lavičce, koukali na vodu a dumali, co dál. Předpověď  hlásila v dohlednu jediný pěkný den a to neděli. Nejlíp mělo být na Bernině ve Švýcarsku. Rozhodli jsme se, že tam v sobotu odjedeme a aspoň tento den využijeme.

            Pátek - poslední den u Gardy opět skoro celý propršel. Jen odpoledne jsme zajeli autem do Rivy a hledali nástup na jednu ferratu. Našli jsme jej, ale totálně nás otrávilo nekonečné množství aut, nemožnost zaparkovat, a hlavně zcela příšerná množina rekreantů úplně všude. Velmi rádi jsme se v sobotu ráno sbalili, dali sbohem letos nechutně deštivé Gardě a uháněli do švýcarských hor.

            Protože jsme tentokrát s cestováním po polovině Evropy nepočítali, neměli jsme s sebou ani italský, ani švýcarský autoatlas. Byli jsme tedy zcela vydáni na milost a nemilost naší navigaci. Tento „Bohumil“ (tak mu říkáme) nás vedl přes Torbole, Arco, Trento a pak ho asi nedostatek adrenalinu nějak zkratoval. Vymyslel naprosto šílenou úzkou silničku s parametry vyasfaltované pěšiny přes neskutečně vysoké sedlo (řídila jsem a nechtělo se mi ani pomyslet, že bych se měla s jiným autem vyhýbat. V sedle na miniparkovišti jsme to museli pár minut vydýchat – teda hlavně já - a jen jsme nevěřícně sledovali, jak kolem nás projel obytný karavan...). Dolů vedla stejně úzká cesta opět samá serpentina, kliďas Ruda to dal supr. Dál už v pohodě přes Tirano do Poschiava ve Švýcarsku, přes Berninapass k lanovce na Diavolezzu. Sem jsme dojeli krátce před ukončením provozu lanovky. Měli jsme vymyšleno, že vyjedeme na chatu Diavolezza ve výšce 3000 m, přespíme a další den zopakujeme výstup na Piz Palü 3900 m. Byli jsme na něm v roce 2002 a velice se nám tato krásná ledovcová túra líbila. Rychle jsme se sbalili a koupili nechutně drahé lístky na lanovku. Bohužel teprve pak se Ruda dovolal nahoru na chatu, kde nám sdělili, že je plno. Co teď? Rozhodli jsme se pro risk a vyjeli nahoru. Moje prosby o jakékoliv, třeba nouzové přespání byly neúčinné. Museli jsme tedy sjet úplně poslední lanovkou v 17,30 zpátky k autu. Profňukala jsem celou jízdu, zčásti zklamáním a pak taky zlostí, jednak nad zbytečně vyhozenými penězi a pak nad drahocenou plechovkou Radečka, kterou se mi podařilo v batohu propíchnout mačkami. Vyrobila jsem si mokrý batoh s částí věcí a docela slušný pivní odér.

            Byl večer a situaci jsme museli urychleně vyřešit. Sjeli jsme tedy do údolí do kempu v Plauns a utábořili se. Vedle stanu jsem rozvěsila pivem nasáklé věci, kupodivu rychle uschly a byly další den použitelné. Předpověď byla dobrá nejen na zítřejší neděli, ale i na pondělí. Hurá!!! Konečně se snad dostaneme na kopec. Bohužel budeme muset šlapat po svých, z kempu (1900 m) je jediná rozumná možnost dojít na chatu Boval ve výšce 2500 m, přespat a v pondělí vylézt na Piz Morteratsch 3751 m. O tento vrchol jsme se už jednou pokoušeli, bylo to v roce 2004, kdy ráno Ruda po budíčku na chatě jen zkonstatoval, že prší a blaženě zalezl zpátky do peřin, pardon – do spacáku. Že bychom sundali ten dávný pytel?

            Ráno jako malované, nálada výborná, odhodlaně jsme nahodili batohy a šlapali po známém chodníku nad levým okrajem ledovce Morteratsch. Ruda si přibalil i staničku, náš cíl je vysílacím kopcem a případné body by byly cenné. Těch 600 výškových metrů na chatu jsme stihli v průvodcovském času  2,5 hod, po kávě a Radlerech na terase jsme se ubytovali v pokoji Fortezza (obsazené byly jen čtyři postele z devíti). Odpoledne jsme nalehko vylezli do výšky 2800 m okouknout zítřejší nástup a nafotit zdejší úžasně fotogenické hory, ledovce a kytky. Taky jsme sledovali helikoptéru, kroužící a posléze „připíchnutou“ nad skalní věží za Biancogratem. Zachraňovala z ní tři horolezce, které postupně odnášela v podvěsu. Že jsme si vzpomněli na naše účinkování v podobné akci na Allalinhornu v roce 2006, jistě nepřekvapí. Pak už jen na chatě zabalit batohy na zítra a v jídelně při povídání s ostatními horolezci čekat na dobroty, které se pro nás chystaly v kuchyni. Čtyřchodová večeře v rámci polopenze byla švýcarsky dokonalá – polévka, mísa salátu z čínského zelí s kukuřicí, kuřecí maso se smetanovou omáčkou a rýží a nakonec jako sladká tečka pudink. Zapít pivkem, což je osvědčený a určitě chuťově nejlepší iontový nápoj. Po večeři vyběhli všichni hosté z chaty a fotili jako o závod okolní kopce, pozlacené zapadajícím sluncem, od Piz Palü, Bellavisty až po Piz Bernina. To jsou pohledy, na které se nedá zapomenout.

            Budíček ve 4,40 hod. Snídaně opět neměla chybu (káva s mlékem, chléb, sýr, máslo, džem, müsli), vycházeli jsme v 5,50 hod. Za hodinu jsme stáli u skal na konci travnatého svahu, kam jsme došli včera. Další výškové metry jsme zdolali v suťovém chodníku až k malému ledovci Boval Dadains, po něm stále strměji až k plotnovitým skalám. Odsud začínalo značení výstupu červenými tečkami a bylo to lezení 1.-2. stupně obtížnosti. V 10,30 jsme byli ve výšce 3300 m, asi 50 výškových metrů pod sedlem Furcla da Boval. Dva z našich včerejších spolustolovníků nás tady předešli. Ale Ruda prohlásil, že už dál nejde, k vrcholu že je to ještě 450 výškových metrů a jestli chci, ať jdu dál sama, že mě na tomhle místě počká. To se ví, že jsem chtěla. Rozdělili jsme si jídlo a pití a domluvili jsme se, že bych se měla vrátit do poledne, ať nejsme v časovém presu při sestupu. Spojení zajistí naše mobily. Rychle jsem začala stíhat ty dva Němce, kteří už byli na skalách těsně pod sedlem a přidala jsem se k nim. Počasí i výhledy naprosto neskutečné, teplo na slunci, vyhřátá skála, paráda. Za sedlem ledovec a studený vítr, nazuli jsme mačky a oblékli bundy. Šla jsem jako první vyšlapanou stopou pod rozeklanými skalami do firnového sedélka na úpatí severního hřebene. Pomalu jsem se jim ale vzdalovala a z firnového svahu sklonu 40-45 stupňů už jsem je viděla dost pod sebou. Od  předvrcholu se sklon zmírnil, hřeben byl úzký, místy s převějemi. Fotila jsem výhledy na skalnaté srázy Piz Rosegu vpravo i hodně fotogenický vrcholový hřeben. Jako popředí musel stačit zabodnutý cepín, poslední tři sestupující horolezce jsem potkala ve firnovém výšvihu (už dopředu mi gratulovali) a ty dva za mnou nebylo vidět. Ve čvrt na dvanáct už nebylo kam stoupat, stála jsem na skalnatém vrcholu Piz Morteratsche, úplně naplněná krásou hor kolem, sama, kopec byl jen můj. Skutečně jako na dlani nádherný vrchol Piz Bianco s nejkrásnějším firnovým hřebenem Alp – Biancogratem. Pohybovaly se na něm dvě tečky, možná mladí lezci z Česka, se kterými jsem se o jejich plánu vylézt v pondělí Biancograt bavila předevčírem v kempu. Zavolala jsem Rudovi, že jsem ok na vrcholu, slupla čokotyčinku a napila se. S vědomím, že túra končí až pod kopcem, jsem opatrně začala sestupovat. Po asi 10 minutách jsem teprve míjela ty dva Němce, se kterými jsem vycházela ze sedla Boval. Jejich gratulace byla milá, jako od někoho, s kým máte stejnou krevní skupinu. Strmou část firnového hřebene jsem obešla obloukem ve stopách tří lezců, které jsem potkala při výstupu. Sice veliká, ale jediná trhlina široko daleko, zůstala po levé ruce nade mnou. Ve firnovém sedélku jsem ještě předala informaci o výstupu dalšímu osamělému dobyvateli vrcholu, který včera seděl s námi u večeře. Asi bude dnes poslední na kopci. V sedle Boval jsem sundala mačky, cepín jsem přivázala zpět na batoh a vyškrábala se na druhou, skalnatou stranu sedla. A už jsem viděla Rudu a v 12,30  byla u něj. Po svačině a mém vypovídání dojmů jsme začali  společně sestupovat. Ve skalním terénu jsme lezecké úseky slanili, bylo to rychlejší a všude jsme použili  zabudované kruhy nebo tyče. A stále dolů, po ledovci Dadains, sutí i chodníkem mezi nádhernými kytkami. Kousek nad chatou jsme si ještě vyfotili hlídkujícího sviště a za chvíli jsme už pili odpolední kávu na terase vlídné chaty Boval. Poslední část cesty z chaty do kempu (17-19,30 hod) byla únavná, už jsme toho měli oba dost. Naštěstí kolem chodníku lákala k odpočinutí spousta laviček. Dole jsem za tmy uvařila už jenom rychle ešus polévky, vylepšené sýrem a klobáskou, a spěchali jsme do sprchy a spát.

            Ráno podle předpovědi déšť (asi dosť bolo dvou pěkných dnů, že ano...), takže jsem ranní čaj i posléze kávu uvařila v suchu – v krásné kuchyňce společenské místnosti tohoto supr švýcarského kempu. Koupila jsem v místním obchodě i čerstvé a moooc dobré rohlíky a poslední snídani jsme si náležitě užili. Při placení přišlo ještě jedno nečekané, ale příjemné překvapení: tu noc, co jsme spali nahoře na chatě Boval, nám poplatek za osoby neúčtovali. Jen za stan a auto. Od lakomých Švýcarů pěkné, ne? Pak jsme sbalili mokrý stan a s pohledem tam, kde se v mlze a dešti ukrývaly hory Berniny i s „naším“ Morteratschem, vyjeli směrem na Sankt Moritz, Zernez, Engadinem do Landeku. Dál Rakouskem přes Innsbruck a Rosenheim k Salzburku. Tady nám Bohumil hlásil zácpu na dálnici a nabídl náhradní trasu. Tu jsme mu bohužel odkývli a tím jsem se já jako řidič dostala do naprosto brutální zácpy uvnitř Salzburgu. Vymotání popojížděním na jedničku trvalo dobrou hodinu. Fakt zábavné. Další cesta už proběhla bez problémů a chvilku po půlnoci jsme byli po 14 dnech zase doma!

            Po přečtení tohoto povídání se zdá, že se letos dovolená nepodařila. Pro náš dlouhodobě osvědčený termín bylo počasí opravdu netypické. Ale díky internetu v Rudově chytrém mobilu jsme se nevzdali a přejeli jinam, kde bylo počasí snesitelnější. Jinak bychom dopadli stejně jako v roce 2005 na Silvrettě, odkud jsme po týdnu deště ujeli rovnou domů. A nádherný Piz Morteratsch, to byla třešnička, která nás smířila se vším příkořím shůry.

            A ještě něco. Jsme sehraná dvojka, umíme improvizovat, domluvíme se spolu, vyjdeme si vstříc. Rudu můžu jen obdivovat, v 68 letech, s operovanou kyčlí a všemi jeho chorobami je fakt dobrý. Tak jen ať jsme oba nadále, přiměřeně věku zdraví.

            Kam v roce 2015? Že by zase pro změnu do Ötztalu?

                      

Olga a Ruda Klvaňovi,

prosinec 2014.