Dom 2014

Rok se sešel s rokem a opět nastal čas vyrazit v létě na nějaký větší kopec. Již několik let jsme měli spadeno na Dom (4545 m) ve Walliských Alpách ve Švýcarsku. Vždy z toho z nějakého důvodu sešlo, přednost dostal Matterhorn a jiné nudné kopce. Letos bylo rozhodnutí nezvratné. Zbývalo dát dohromady lidi a naplánovat termín.

Jelikož bylo zájemců mnoho a nechtěl se zúčastnit Michal, šťastný to majitel osmimístného Volkswagenu Transporter, jelo se letos dvěma osobními vozy. Jedním z nich byla Jirkova Škoda Superb (Jirka, Ondra, Zbyněk a Martin), druhé auto byla Simonina Škoda Fabia (Simona Michal, Vašek, Niky a Lucka). Z Hranic jsme vyrazili do Prahy, kde jsme se měli potkat s „Pražáky“ okolo 16:00 odpoledne 15. 8. 2014. Cesta do Prahy po dálnici proběhla v klidu. Na parkovišti ve Zličíně v Praze sice vznikl menší problém s umístěním veškerého materiálu do auta č. 2, ale vše se nakonec podařilo a cca ve 21:00 vyrážíme definitivně směr Švýcarsko. Jeli jsme stále po dálnici přes Německo, problémy se žádné nevyskytly. Něco po půlnoci zaléháme na parkovišti v Německu ke kratšímu spánku, jak jsme zvyklí. Ráno asi v 7:00 pokračujeme dále. Lehce jsme se díky navigačnímu šotkovi v autě č. 1 (samozřejmě „chytří Pražáci“) zamotali ve švýcarském Zurichu, kde jsme se potkali s odpolední dopravní zácpu a zdrželi se asi o 2 hodiny. Nicméně v odpoledních hodinách dorážíme do Kanderstegu, kde se naloďujeme na vlak, který nás provezl tunelem do Goppensteinu pod masivem Bernských Alp. Pak již zbýval jen rutinní dojezd do Randy, kde jsme se ubytovali po vzájemné dohodě v místním kempu. V programu bylo potřeba udělat několik zásadních změn. Původně jsme chtěli zůstat v Taschi, dát si jako aklimatizačku (pokolikáté už?) Breithotn (4164 m) a posléze se vydat na Dom.

Jako obvykle nám udělalo čáru přes rozpočet počasí, nejlépe mělo být první dva dny po příjezdu. Obětovat je na Breithorn, na který se dá zaběhnout kdykoliv téměř v teniskách, nám bylo líto. Takže jsme zůstali na noc ve velmi útulném kempu v Randě a věnovali se regeneraci a údržbě svých tělesných schránek po dlouhé cestě, jakož i přípravě materiálu na následující 2 dny. V kempu mají krásný dřevěný přístřešek se stolečkem a lavicemi, který byl pochopitelně celý náš. Byl tam i gril jen nebylo co opékat. Teplé vody dostatek, sociálky jak v Interhotelu.

Ráno po nabalení nezbytného materiálu nutného k výstupu se vydáváme cca v 9:00 směr chata Domhütte. Cesta utíkala pomalu, bylo to nečekaně do kopce a batohy s „plnou polní“ byly tradičně nechutně těžké. Po cestě jsme dali „aklimatizační“ zastávku na chatě Europahütte (2220 m), kde jsme se osvěžili místním pivem a pokochali úžasným výhledem na protější Weisshorn (4506 m). Po občerstvení následoval zbytek výstupu na Domhütte (2940), kam jsme došli cca v 15:00. Cesta to není úplně zadarmo. Od Domhütte vede serpentinami ve skále, občas jištěné ferratou, závěr k chatě je po suti. S batohem těžkým okolo 25 kg docela zážitek. Od chaty po krátkém odpočinku pokračujeme ještě asi ½ hodiny ve výstupu na kamenité plato ve výšce zhruba 3200 m., kde se nacházejí místa vhodná pro bivak. Je jich tak zhruba 10, ideální z toho jsou asi 4. Jedno místo bylo zabrané Poláky, zbytek byl náš. Rozbalili jsme stany, odpočívali a lízali si rány z náročného výstupu. Někteří nováčci měli problémy s výškovkou a nebylo jim zrovna nejlépe. Bylo potřeba zajistit vodu, najíst se a nachystat věci na zítřejší útok na vrchol. Počasí mělo být luxusní. Voda se dá nabrat dole pod skalami z tajícího ledovce (cca 10 minut od bivaku), je vhodné ji převařit. Uvařili jsme čaj, něco k jídlu a relativně brzy zalehli. Ráno se stává ve 4:00, my měli ½ hodiny náskok. Chtěli jsme však být připraveni, a jakmile proběhnou okolo horští vůdci, vydat se v jejich stopách. Linie výstupu byla ale celkem jasná. Ještě jsme nebyli úplně rozhodnuti, zda půjdeme „normálku“, nebo se ze sedla Festijoch (3724 m) vydáme k vrcholu hřebenem Festigrat.

Ráno vstáváme ve 3:30, popíjíme trochu čaje, sníme něco dobrot a již kolem našich stanů zvoní karabiny, mačky a cepíny. Asi ve 4:15 se vydáváme s čelovkami rovněž na cestu. Zpočátku se jde po suti a po kamenech, později se přechází na ledovec. Zkraje je sice pár menších trhlin, ale po ránu zmrzlé nejsou nebezpečné. Po cestě předbíháme pár pomalejších skupin, protože na skalce po sedlem Festijoch (asi 2 lanové délky obtížniosti max. II) se dá tušit „špunt“. I tuto situaci úspěšně zvládáme a asi v 6:00 jsme v sedle. Většina lidí se vydává na Festigrat, který je po vydatnějším sněžení v minulých dnech nádherně vysněžený, tak neváhám a fičím rychle za nimi, než si to ostatní rozmyslí. Jak se později ukázalo, volba to byla skvělá. Normálka je sice jednodušší, ale o dost časově delší. Použili jsme ji k sestupu, z kopce dolů se jde přece jen veseleji. Výstup Festigratem nepřinesl žádné vážnější technické obtíže, za podmínek, jaké jsme měli my, si bohatě vystačíte s mačkami a turistickým cepínem. Vyskytly se pouze 2 problémy. Jednak foukal velmi silný vítr, což snižovalo výrazně teplotu při jinak opravdu luxusním počasí, takže jsme při krátkých zastávkách pěkně vymrzli. Druhým problémem bylo to, že méně odolní členové výpravy měli problémy s aklimatizací a s dýcháním. Přesto jsme předběhli většinu vystupujících skupin a na vrcholu byli asi v 11:00 mezi prvními. Je pondělí, 18. 8. 2014. Díky zimě a větru jsme se tam příliš nezdržovali, udělali pár nezbytných fotek a rychle dolů. Celkem jsme šli nahoru ve 3 skupinách: Vašek, Simona, Michal – Niky a Lucka – Martin Ondra Jirka a Zbyňa. Sestup už byl rutinní záležitostí, Normálka se jde v dolní části docela v závětří a není technicky náročná, takže jsme si to užívali. Sestup do sedla Festijoch nám trval z vrcholu asi 3 hodiny. Z něj přes skalky (vhodné slanit) ke stanům další hodinu. Vyčerpaní, ale šťastní jsme něco okolo 15:00 zpět na bivaku.
 

Následoval odpočinek extrémně vyčerpaných jedinců, vaření oběda, čaje, zajišťování vody, nějaké to „selfíčko“ a pochopitelně konzumace donesených zásob alkoholu. To, že bylo maximálně správné rozhodnutí pro výstup bez výraznější aklimatizace se ukázalo hned druhý den ráno. Mlha, vítr sněžení. Kolem našich stanů proběhly směr vrchol asi 3 polozoufalé dvojice horolezců, které se ovšem za 2 hodiny vracely se zklamaným výrazem ve tváři a se slovy: „imposible, too much snow and fog!“ V průběhu dopoledne se trošku vyjasnilo, dokonce začalo svítit slunce. Na nějaký výstup již bylo samozřejmě pozdě, nehledě k tomu, že stopy výstupové trasy zmizely pod závějemi čerstvého sněhu. Za již hezkého počasí jsme sbalili stany, a vydali se zpět do doliny. Jak jinak než s „aklimatizační“ zastávkou na chatě Europahütte, spojenou s degustací místního piva a kýčovitým výhledem na Weisshorn. V odpoledních hodinách jsme zpět v kempu. Kluci po cestě nasbírali něco všudypřítomných klouzků, posléze koupili na recepci vejce, kus cca za 20 Kč a tak jsme měli k večeři mimo jiných dobrot i smaženici. Dokonce se nám podařilo vypít i láhev vína, kterou jsem v potu tváře vynesl na bivak, leč tam jsme ji nevypili a tak jsem ji zase snesl do base campu. Po zvážení všech okolností jsme usoudili, že aklimatizace na Breithornu již nebude třeba a tak jsme se následujícího dne přesunuli do lázní Leukerbad.

Tak jsme se v odpoledních hodinách věnovali regeneraci v nám již dobře známém aquacentru Burgerbad. Zahráli něco beachvoleybalu, stolního tenisu, zaplavali, pováleli se v četných vířivkách. Večer jsme vyplnili návštěvou baru s Davem, bývalým českým krasobruslařem, který v kempu Sportarena v Leukerbadu dělal recepčního. Cítili jsme se tam jako doma. Servírky Češky, pivo skvělé, úžasná atmosféra. Následující den jsme absolvovali ferratu Gemmi na Dauberhorn, kterou již taky někteří z nás znají z minulé návštěvy tohoto střediska. Část naší výpravy (auto č. 2) se v odpoledních hodinách vydalo na cestu domů, kam jsme dorazili následujícího dne v odpoledních hodinách. Kluci ještě jeden den v Leukerbadu zůstali, načež v místním baru vydatně provětrali své peněženky a kreditní karty. Na cestě domů se ještě stavili na nějakém boulderu ve středních Čechách a na rockovém festivalu. Tolik k naší letošní akci. A co příští rok? Předběžně jsme se dohodli, že velkým horám dáme na rok pokoj. Podíváme se zřejmě jen na nějaký den za Davem do Leukerbadu, a snad se podaří vylézt již delší dobu plánovaný Stüdlgrad na Grossglockner a možná bychom se podívali i na víkend na vápno na Dachstein. Vše bude záležet na počasí, zdraví a chuti.

Závěrem ještě dobrá rada pro ty, co se chytají v létě na několikadenní výlet do Švýcarska. Na internetu koupíte švýcarskou dálniční známku za polovinu její hodnoty (cca za 400 Kč), odjedete s ní to, co potřebujete (platnost je celoroční) a po příjezdu ji buď za stejnou, nebo hodně podobnou cenu opět prodáte. Švýcarské dálnice jsou na rozdíl od našich opravdu luxusní. Není to sice příliš etické, ale rozhodně praktické. Ušetřené franky můžete do cestovního ruchu investovat mnohem příjemnějším způsobem, třeba v podobě konzumace piva na některé z horských chat, jako jsme to učinili my.

 

Hoře zdar Vašek