Allalinhorn
Dovolená 2007
Zatímco v celé Evropě jsme v létě padali horkem, Ruda chytil na
služební cestě ve studeném Norsku bacil, co ho skolil s antibiotiky do
postele v obvyklém termínu naší hlavní letní dovolené. Vyjeli jsme
tedy až 19.srpna, sice nepršelo, ale rozhodně nebylo to plechově
modré nebe, na jaké jsme si zvykli v červnu a červenci.
K aklimatizaci jsme vybrali Grosses Wiesbachhorn 3570 m nad
Kaprunskými jezery. Přespali jsme v autě na parkovišti pod
Mooseboden a ráno jsme vyjeli autobusem k horní přehradě. Spolu
s davem nadšených Japonců vidíme náš kopec ve slunci, škoda, že
naposledy celý i s vrškem. Výstup na chatu Hans Schweiger Haus ve
výšce 2800 m n.m. nám trval 2,5 hodiny. Po tradiční kávě jdeme
obhlédnout nástup, ale začíná pršet, takže honem zpět do vlídné chaty.
Večer sněžilo jak v zimě.
Ráno leží všude 15 cm nového sněhu a vrchol je v mraku. Chatař ale
řekl, ať jdeme, další den prý bude hůř. Parta pěti Němců a dva němečtí
staříci nám na zasněžených skalách nad chatou prošlápli cestu a tak
jsme se vydali vzhůru do mlhy. Šlo se celkem dobře, i když jsme
neviděli vůbec nic, nahoře na Kaindlgratu strašně fučelo, takže jen
zápis do knihy, navzájem vrcholové foto a rychle dolů. Při sestupu se
počasí vylepšovalo, i když úplný vrch se neukázal. Na skalkách
Unterer Foschenkopf jsme dali slivovičku se staříky a pak už jen
pohoda na chatě.
Ráno prší, nahoře je spousta nového sněhu, další naplánované vrcholy
tedy vzdáváme. V přestávce mezi dešti scházíme k přehradě ( nové
pláštěnky od dětí k Rudovým kulatinám jsme při jednom z deštíků po
cestě vyzkoušeli k plné spokojenosti. Jejich další role byla podstatně
závažnější…)
Dole u auta se rozhodujeme, že deratizace by byla nejlepší v kempu
v Zell am See, který dobře známe. S ubytováním nebyly vzhledem
k nic moc počasí žádné problémy. Ráno jsme využili toho, že v Zell
máme zákazníka, a podívali se u něj na internet na počasí.
Protože Itálie vypadala nadějně, zamířili jsme na jih. Rozhodli jsme se
pro Lago di Garda, i když Ruda chvíli uvažoval i o Benátkách.
Třídenní italské intermezzo u Gardy zahrnulo koupání v krásně čisté a
teplé vodě, pěší pochody kolem jezera, prohlídku starobylého
5
městečka Malcesine, no a samozřejmě vyvařování dobrůtek pro
mlsouna včetně nezbytné kávy – máme zkrátka velké auto, které
uveze i překapávač ( svatební to dar italské výroby z roku 1976 ).
Podívali jsme se i do Arca k jezeru Lago di Cavedine a ochutnali
hrozny z mnoha tamních vinic. V pátek jsme zavolali naší Evce, co
píšou na internetu o počasí ve Švýcarsku. Prý hezké, což mě nadchlo,
Ruda taky neprotestoval a tak jsme v sobotu vyjeli směr Simplonpass.
Přespali jsme na parkovišti pod sedlem a druhý den jsme dojeli přes
Visp do Saas Fee. Už doma jsem na internetu vybírala čtyřtisícovky
kolem této lokality, a rozhodli jsme se nakonec pro Allalinhorn
hřebenem Hohlaubgrat s lehkým sestupem k lanovce Allalin Metro.
Výškově to mělo být z chaty Britania cca 1000 m, sestup směrem
k sjezdovkám trasou téměř „odpolední vycházky“. Na Weissmiess to
bylo 1300 m a stejně i dolů. My už nejsme žádní mladí lvi, takže jsme
zvolili vrchol dle našich možností.
V Saas Fee jsme byli navedeni do mnohapatrové garáže, nabalili jsme
batohy a lanovkou Alpinexpress jsme vyjeli na Felskin do výšky 3000
m n.m. Odtud jsme pokračovali hodinovým traverzem v novém sněhu
na chatu Britannia. Na chatě vládla disciplína, zapsali si, kam a jak
chceme lézt, podle toho stanovili snídani na 5 hodin, k ubytování byla
povinná polopenze za 54 Fr. na Alpinverein, skvělá večeře, ale v celé
chatě bohužel ani kapka vody. Chata je zásobována pouze vrtulníkem
a voda je jen v ledovci nebo balená.
Při snídani formou švédského stolu zjišťujeme, že s námi jde družstvo
sedmi mladých. Nechali jsme je jít před námi, potmě nám prošlápli
sestup na ledovec. Tady jsme nasadili mačky a drželi jsme se za nimi.
Byla to turistika mezi trhlinami, místy dost strmé. Počasí nebylo úplně
ideální, poměrně silný vítr, a vrcholy okolních kopců – Weissmies,
Strahlhorn, Dom postupně dostaly čepici z mraků. Ale náš vrchol byl
stále vidět. Před lezeckým místem asi tak jedné lanové délky těsně
pod vrcholem jsme došli těch sedm a museli jsme čekat, nebylo to nic
lehkého. Tady nás došli další čtyři lezci. Začal padat sníh a vítr ještě
zesílil. Navázali jsme se, nástup do stěny převisem. Takže rukavice
dolů a batoh taky, dolezla jsem na štand a chtěla jsem vytáhnout
batoh, ale mezitím za mě nalezl vůdce se třemi klienty Angličany,
kterým to nešlo a musel je tahat. Předlezli nás a byli na vrcholu tak o
10 minut dřív. U vrcholového kříže jsme byli o půl jedné, jen jsme se
přioblékli a hned jsme začali sestupovat. To už bylo naprosto mizerně,
6
vidět nebylo víc než na 10 metrů, bílá tma, hustě sněžilo a fučelo.
Stopy nás vedly směrem k vlekům nad konečnou stanicí podzemní
lanovky na Allalin jen asi 50 výškových metrů, pak se ztratily a já
spadla dokonce po prsa do trhliny. Ruda mi pomohl ven a rozhodli
jsme se, že se vrátíme na vrchol, že tak budeme aspoň vědět, kde
jsme. Bylo jasné, že jsme v maléru a dolů se sami za těchto podmínek
nedostaneme. Mobil v té zimě odmítl fungovat, mohli jsme jen
spoléhat, že na chatě vědí, kam jsme šli a že se počasí umoudří tak,
abychom slezli dolů. Sestup je podle průvodce lehký a trvá cca 2
hodiny.
Vrchol Allalinhornu byl bohužel pro pobyt nebo případný bivak
nepříliš vhodný. Abychom se hýbali a byli aspoň trochu chráněni,
udělali jsme si něco jako závětří, ale na návětrné straně, která byla o
něco méně strmá. Moc to nešlo, osekali jsme cepíny led z hrany
hřebene a Ruda postavil ohrádku z kamenů, co nebyly přimrzlé.
Problém byl, že se za ohrádkou sníh stále usazoval. Rudu napadlo, že
by třeba mobil oživl, kdyby se zahřál. Dala jsem jej do podprsenky a
pomohlo to. To už jsme seděli každý pod pláštěnkou, kterou z nás
vichr rval, na batohu v naší ohrádce, bylo sedm hodin večer a skoro
tma.Volali jsme tísňové číslo 112, ale nefungovalo ( následně jsme se
dověděli, že ve Švýcarsku mají výjimku – číslo 144 ). Naše Lenka
v Česku hovor nevzala, Evka ano. Řekli jsme, kde jsme a co se stalo a
ať zalarmuje záchranku. Dispečer z centrály se ozval asi za 20 minut,
ověřil si, kde jsme a že jsme nezranění a poradil, ať si uděláme záhrab,
že musíme počkat do rána. Ruda mu odpověděl, že ráno tam najdou
dvě mrtvoly, což moc optimistické nebylo. Pak prohlásil že to bude
kurevsky studená noc. Za hodinu záchranáři zavolali znovu, že nám
posílají 3 horské vůdce, kteří dojdou asi za 3-4 hodiny. Byla to
obrovská vzpruha, i když nám bylo zima, neměli jsme co pít ( čaj už
nebyl a voda ve flašce zmrzla ), stále jsme zápasili s pláštěnkami,
vichrem a častým čuráním, pořád jsme byli jakž takž v pořádku.
S postupem času ale bylo hůř, hodně mrzly ruce a když jsme vstali,
okamžitě na nás zmrzlo na kost všecko, co bylo předtím trochu
zadýchané zpod pláštěnky. Ruda občas řekl, kolik je hodin a kdy už
asi přijdou. Záchranáři ale nešli a jak věděli jen Evka se Zdeňkem,
kteří jim opět volali, vůbec nemohli vyjít, protože se to v tom počasí
nedalo. Ani k ránu se počasí nezlepšilo, jednu chvíli jsme sice viděli
dole přes mlhu světlo od lanovky a zaradovali se, že už jdou, ale nic se
7
nedělo. To už jsem začala fňukat a neměla jsem skoro sílu udržet
v necitlivých rukou pláštěnku. Opravdu div, že mi neuletěla. Najednou
bylo světlo, kolem hory ve zlatém slunku, které jsem vnímala jen pár
vteřin. Poslední, co si pamatuju, že jsem chtěla vstát, nešlo to a já
říkala – Rudo, dolů už po svých nesejdu. Dodatečně se mi vybavil
červený vrtulník ve vzduchu kousek od nás. Další stopa vědomí při
letu v závěsu pod vrtulníkem a Ruda, který mě držel kolem ramen.
Pak jsem ležela na něčem tvrdém a bolela mě záda. Definitivně jsem
přišla k sobě, když na mě německy mluvil doktor v nemocnici . Moje
první souvislá věta byla – wo ist mein Mann? – a doktor řekl, že teď je
on můj muž. Mezi stálým usínáním jsem slyšela, jak Rudovi říká, že
budu v pořádku. Odvezli mě na pokoj a Ruda se se mnou rozloučil.
Byla jsem v klidu, myslela jsem, že když nezůstal v nemocnici, přežil
tu hrůzu líp než já,donese naše věci z Britannie a pojedeme domů. Do
druhého dne jsem se v péči nemocnice ve Vispu zotavila, až do
poledne jsem měla kapačky, stále mi měřili tlak a teplotu, vyhřívali mi
postel, hýčkali mě jídlem a pitím a vůbec se chovali velice hezky. Ve
dvě odpoledne zajela do podzemní garáže v nemocnici naše milá
oktávka a Ruda přišel. Měla jsem sbalený batoh se všemi usušenými
věcmi včetně lékařské zprávy, poděkovali jsme a vyjeli na cestu domů
, směr Furka pass.
Ruda byl ale celý jakoby zpomalený a řekl mi, že musel autobusem
dojet do Saas Fee, lanovkou na Felskin, v opět mizerném počasí dojít
na chatu, tam teprve po skoro 48 hodinách večeřel, ale málo pil, druhý
den šel se všemi věcmi dolů k autu a pro mě. Bylo jasné, že musí moc
pít a odpočívat. Opatrně jsme dojeli do kempu u Bodamského jezera a
teprve tady se trochu doplnil všemožnými tekutinami. Další den jsme
dojeli do večera domů a v pátek jsme hned navštívili naši obvodní
paní doktorku. Potřebovali jsme něco na omrzlé prsty. Byla z našeho
vyprávění docela přepadlá a řekla nám, že když jsme přežili tohle,
hned tak něco nás neporazí…
Cestou jsme ještě zorganizovali poslání obou pláštěnek z nemocnice
ve Vispu. Vzali je totiž jinam k usušení, já o nich nevěděla a Ruda
myslel, že je mám. Přišly poštou asi za týden a kupodivu nejsou
děravé od maček ani nijak poškozené. Děti, ještě jednou dík!
Teprve na zpáteční cestě jsem se dozvěděla, jak celá záchranka
proběhla. Ráno asi kolem 8.hodiny se vichřice utišila. Přiletěl vrtulník,
vysadil ze vzduchu dva záchranáře a odletěl. Ti nás navlékli do
8
postrojů a vrtulník, který se za chvíli vrátil, nás oba v podvěsu odnesl
doprostřed fotbalového hřiště s umělým trávníkem v Saas Fee. Na
obou koncích zrovna trénovali fotbalisté a že vedle nich skládají
nějaké mrtvolky, je vůbec nezajímalo. Záchranáři se k nám vrhli,
sundali nám mačky a doktor mi napíchl infuzi. Pak přiletěl další
vrtulník, který nás posadil přímo na střechu nemocnice ve Vispu. Na
intenzívce mě pak asi 4 hodiny oživovali. Zbývala mi prý hodina
života, měla jsem tělesnou teplotu jen 32 stupňů.
Jsme pojištění u Alpinvereinu a tak jsme byli v klidu ohledně placení.
Zaplatili jsme sice spoluúčast, ale v poměru k sumám, které jsme
přeposílali pojišťovně, to byla směšně nízká částka. Takže jako jediný
následek bivaku ve vichřici na čtyřtisícovce jsme si odnesli mírně
omrzlé prsty na rukou, nohy kupodivu vydržely. No a ještě pár
ošklivých snů, kdy jsme se budili hrůzou z bezmoci. Tam nahoře jsem
taky slíbila, že když přežijeme, nechci ledové hory vidět už ani na
obrázku.Takže Allalinhorn byla asi naše poslední vysoká hora.
Za fyzickou záchranu vděčíme švýcarskému Air Zermatt. Moc
děkujeme naší Evce a Zdeňkovi, kteří z Česka rychle přes internet
pomoc zorganizovali. Chudáci, moc se té noci nevyspali. Že jsme
zachránění, věděli od chvíle, kdy jsme přistáli v Saas Fee. Mobil už
zase dávno nefungoval. Ale bez něj bychom nemohli dát vědět, co se
stalo. Na Britannii sice zaregistrovali, že u stolu jsou dvě místa
prázdná, jedna dívčinka z personálu prý dokonce o nás plakala, ale to
bylo tak všechno. Jediný vůdce, který na chatě zrovna byl, nemohl
stejně nic dělat.
Mockrát jsme už přemýšleli, jestli jsme udělali nějakou chybu. Určitě
jsme se neměli nechat předběhnout před vrcholem. Nebo jsme měli
být rychlejší a držet se těsně za sice arogantním, ale zkušeným
horským vůdcem. Přežili jsme díky kondici, našim dlouholetým
zkušenostem, pláštěnkám, rezervnímu oblečení, mobilu, naší jazykově
vybavené dceři a hlavně mezeře ve vichřici, kdy mohl vzlétnout
vrtulník. Ruda říkal, že vrtulník měl toho rána záchranných akcí víc,
takže jsme nebyli jediní, které počasí nahoře uvěznilo.
Zkrátka jsme měli, jak říká zkušený Zdeněk Hrubý, za prvé štěstí, za
druhé štěstí, za třetí štěstí a za čtvrté taky štěstí. Přejeme jej všem,
kteří vědí, jak je v horách důležité.
Olga a Ruda Klvaňovi.
P.S.
Do dnešního dne nemáme z Alpinvereinu jasnou zprávu, že naše
pojistná událost byla vyřízena. Ti tři horští vůdci, co nám měli přijít na
pomoc, ale vlastně ani nevyšli, nám už potřetí poslali účet
s výhružkou, že pokud nezaplatíme, budou to řešit jinak. Alpinverein
v zastoupení Ing. Jiráska s námi komunikuje mírně řečeno poněkud
podivně. Pocity docela smíšené…
